NÁVRAT DO "HISTORIE"



















obr. 01 - Sokolovna v Novém Městě nad Metují
































obr. 02 - Sokolovna v Novém Městě nad Metují
































obr. 03 - Josef Bartoň Dobenín

Zajímavý český člověk. Rodák z horské vsi Žďárky u Hronova, syn chudé tkalcovské rodiny, dnes jeden z největších českých průmyslníků, osobnost ve světě obchodním a průmyslovém vysoko postavená. Pílí svého zvěčnělého otce, pílí vlastní a svých bratří vyšinul se na pravého českého velmože, jakých máme málo a potřebovali bychom mnoho. Pravý dobrodinec našeho kraje, mecenáš chudého lidu, podporovatel rozvoje města i všeho jeho života. Na naši sokolovnu daroval Kč 250.000,- a dar ten umožnil zahájení výstavby její. Okresu daroval Kč 2,000.000,- na stavbu chorobince, městu Kč 30.000,- na stavbu chudobince a Kč 30.000,- na stavbu Památníku odboje. Založil nadaci pro zchudlé živnostníky obnosem Kč 50.000,-. To jsou namátkou větší podniky a dary. K tomu přistupuje zvelebení a přestavba památného zámku, jeho celého okolí, zvelebení lázní Rezek, útulny Peklo a všech lesu, úprava cest a pak mnoho menších darů téměř všem místním kulturním spolkům i organizacím. Je štědrá jeho ruka a je šlechetné jeho srdce.



































obr. 04 - bratr Jan Kudera, starosta
































obr. 05 - bratr Josef Vondřejc ml., náčelník
































obr. 06 - sestra Ludmila Habalová, náčelnice
































obr 07 - bratr Cyril Tláskal, předseda Družstva pro postavení sokolovny
































obr. 08 - Výbor jednoty
































obr. 09 - Cvičitelský sbor
































obr. 10 - Výbor Družstva pro postavení sokolovny
































obr. 11 - Žactvo



















diagram









obr. 12 - Dorost
































obr. 13 - Členky
































obr. 14 - Pořadatelský odbor
































obr. 15 - Loutkový odbor
































obr. 16 - Biografický odbor
































obr. 17 - Členové jednoty r. 1930
































obr. 18 - Postup stavby sokolovny - dne 27.8.1928 - výkop v přední části a zdivo střední a zadní části
































obr. 19 - Postup stavby sokolovny - dne 31.10. 1928 - Krov nad prostorem jeviště
































obr. 20 - Postup stavby sokolovny - dne 6.11.1928 - Šalování stropu nad přísálím a betonování stropu nad vestibulem
































obr. 21 - Sokol novoměstský r. 1870
































obr. 22 - bratr JUDr. Jan Vostřeba, starosta Sokola od roku 1894 - 1927
































obr. 23 - bratr Jindřich Pachman, jednatel Sokola od roku 1890 - 1926
































obr. 24 - Jaroslav Pour, poručík ev. služby, jednatel Družstva
































obr. 25 - Redakční sbor
































obr. 26 - Celkový pohled z Výrova
































obr. 27 - Husovo náměstí
































obr. 28 - Komenského třída
































obr. 29 - Lázně "Rezek"

















obr. 30 - Zámek

















obr. 31 - Jiráskova horská cesta<

















obr. 32 - Bartoňova útulna "Peklo"





obr. 33 - Masarykova chata na Šerlichu		 Jaroslav Prošek, učitel.

Pozdrav.

Budovo,
bělostná stavbo z kamení, cihel, víry a potu, bud pozdravena zástupem čekajících,
i stíny,
plujícími dnes nad propastí životů
minulých i příštích.
Sta rukou hnětlo tě,
koupalo v krůpějích potu.
V půlnočních snech unavených spáčů
vyšla's nad smutné obzory naše. jak milencům přibledlá luna při zpovědi lásky a úzkosti z příštího jitra!
Stojíš!
Stojíš jak starozákonních proroků vztyčené ruce
a díváš se v nebe i v srdcí našich tajemné hloubky
jak němý vykřičník, napsaný životem za větou snů a tužeb.
A brána tvá jsou ústa milenky, otevřená k prvnímu slovu:
Tu jsem.
Tu stojím jak víla sama na pobřeží ztracených moří a lákám a vedu a vábím
a tvořím
procesem tajemným, jak sám je život nos, ze svalů ocel, a v srdcích práh můj překračujících
tajemnou jiskrou zažíhám oheň.
Svět zavru do svých rukou z malty a cihel
a přečkám věky!
Budovo,
bělostná budovo z kamení, cihel, víry a potu,
bud pozdravena, jak lodní vlajky, jak lodníků radostné zjevy,
jak zářivá raketa
v rubáši veliké noci
vypálená nám,
trosečníkům.



Jan Kudera, starosta jednoty.
Úvodem.
Konečně splněn náš dlouholetý sen. - Dnes odevzdáme veřejnosti naši novou krásnou sokolovnu, která postavena byla značným nákladem za pomoci a obětavosti veškerého členstva naší Jednoty a za velké podpory snad veškerého občanstva našeho milého města. - Srdečný a vroucí dík všem, kteří se o zdar tohoto veledíla zasloužili!

Po čemž jsme léta toužili, máme. Vlastním přičiněním, prací a láskou vybudovali jsme toto krásné hnízdo sokolí, které předchůdcům našim bylo pouhým snem a které bude nám povždy zářným vodítkem v budoucnosti. - Tím však není, bratři a sestry,-úkol náš splněn. Postavením tohoto našeho velechrámu sokolského uvalili jsme na sebe velké povinnosti, kterých musíme býti stále pamětlivi a které zdolati musí býti naším společným cílem. A proto jen dál, jen dál! Pracujme a přispívejme všichni bez rozdílu ochotně, obětavě a rádi, aby tíha finančního břemene byla snesitelnější a úspěch potom tím radostnější. - Vytrvejme v započatém díle, nabádejme veškeré členstvo k další intensivní práci, k práci, která v našem středu jest vždy radostná a krásná, poněvadž směřuje k povznesení ducha, k osvěžení těla a - což hlavní jest - k trvalému zabezpečení našeho státu. - Buďme svorní, zanechme všeho, co nás dělí a staňme" se rodinou bratří a sester prodchnutých čistým bratrstvím, láskou a obětavostí na společném díle národním a slovanském!

A čím toho docílíme? V první řadě pravidelnou návštěvou cvičení, bratrskou sebekázní a cílevědomým vzděláním každého jednotlivce až na nejvyšší metu. - Buďme povždy pamětlivi světlých odkazů našich zakladatelů Tyrše a Fügnera, hlasme se hrdě k bohatému, ušlechtilému a řekl bych svatému jejich odkazu, abychom hodni byli slouti jejími následovníky.

Kde stanutí - tam smrt!

A Tobě, naše mládeži sokolská, která jednou po nás přijdeš a převezmeš otěže Jednoty, přál bych ze srdce jen jedno: méně starostí než máme nyní my, ale za to více radostí. Braň a chraň povždy tento náš klenot, tuto naši pýchu a vzpomeň vždycky a ráda těch, kteří s radostí a bratrskou obětavostí tento zlatý stánek budovali.

Přál bych si, aby v našem krásném domově povždy platilo naše nejkrásnější heslo: Volnost, rovnost a bratrství. Nazdar!



Jaroslav Prošek, učitel.
Živé bratrství.
"A naše ruce, zapiaté v magický řetěz rukou nesčíslných, chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek, stále mocnější tlakem věků."
Březina, Ruce.

Vypravuje se o jednom moudřeni kalifu bagdadském, že si povolal všechny učence své říše a poručil jím, aby mu veškeru moudrost světa sepsali v jednu knihu. Když byli hotovi, poručil, aby všechnu moudrost z této knihy sepsali na jedinou stránku a konečně, aby její obsah shrnuli v jednu větu, v níž by tak byla veškerá životní pravda a moudrost jeho veku obsažena. Vzpomínám na tuto příhodu, která jistě už sama o sobě má v sobě zrno hluboké moudrosti, když tak vidím v duchu tu dnes již skutečně obrovskou hromadu sokolské literatury, chtěl bych také to, co onen pohádkový kalií, shrnout i tu veškerou sokolskou moudrost do jedné věty. A ať myslím tak, či onak, ať uvažuji o té či o oné stránce Tyršova programu, jedna věta řekne všechno - a i když ne všechno, 'tak aspoň to nejkrásnější a nejzávažnější: já bratr, ty bratr! Již v době, kdy Tyrš psal do svého "Sokola, památný článek "Bratrství" (r. 1874), hned prvou větou své úvahy zdůrazňoval tuto skutečnost slovy sice prostými, ale nadobyčej význačnými: "Nevstoupils v obyčejný spolek, vstoupil jsi v spolek sokolský, bratrský. Ten bratrský okruh, v který vstupuješ, nebudiž tobě školou zášti, však školou návisti, mužného přátelství, onoho šlechetného, ba posvátného bratrství, jež v hetairiích řeckých vznešeně kvetlo a podnes v pobratimstvích jihoslovanských se stkví!"

A v tomto Tyršově bratrství, byť v něm bylo něco všelidského, něco z oné věčné faustovské neukojené touhy po ideálním soužití národů a ras, je přece i něco specielně našeho: to, co letí našimi dějinami a co zůstane na věky nedílnou součástí všech historických epoch národa, to, co bylo jen nakrátko přerušováno nešťastnými událostmi, když kola osudu zařízla se ať zprava, ať zleva do přímé cesty národního usilování. V tomto bratrství je skryta otázka mravní, je v něm skryta otázka sociální, je to nejstručnější vyjádření našeho novodobého programu národního, je to smysl našeho národního probuzení, je to i historický smysl našeho obrození.

Již Tábor objevil toto heslo. Bratří "polem pracující" nebyli bratřími jen z nějaké náboženské vroucnosti či chiliastického blouznění. Pravda: středověk byl nekonečněji nábožensky citlivější a znervosnělejší než dnešek, ale přece i v husitství lze nalézti řadu ideálů, které souvisely s vlastním náboženstvím a církevním životem jen nepřímo a jichž smysl byl hlubší a trvalejší. A bratrství té doby vyvěralo spíše z těchto sociálních a mravních pohnutek a ideálů: veliká rodina, shromážděná pod Žižkovým praporem, nebyla jen mstitelem a obráncem vlasti, ale činorodým a životaschopným elementem, který praví tím bratrstvím (vzpomeňme, že středověk nedbal nijak zvláště nějaké formálnosti a slovíčkaření, nemáme-li na mysli scholastiky a přemoudré mnichy) chtěl vědomí před světem a současníky dokumentovat nejen závaznost svého programu, ale vytrvalé snažení a poctiví úsilí o jeho realisaci do posledních důsledků a posledního písmene. Tenkráte bratrství nebylo pouhým slovem, zvukem, formalitou, ale ryzím kovem, pavezou, slavnostní přísahou, věcí příliš posvátnou, než aby mohlo být poskvrněno postranními úmysly.

Z něho prýštila ona nezdolná síla, drtící, živelná a neutuchající, spojující srdce i ruce v jeden nekonečný řetěz, z něho rostla jedna jediná hlava a jedna jediná česká duše, česká národní duše, projevující se podivuhodnou jednotou myslí i činu aspoň v těch chvílích, které byly nejosudovější a nejvážnější.

Ani Lipany, které v české historii mají své zvláštní postavení, nedovedly nadobro potlačit ideu bratrství, která znovu, očištěna od nánosu a zvroucněna čistou ideou prvotního křesťanství, objevuje se jako hluboký spodní tón v celém tom reformačním díle Jednoty Bratrské. Zase je to bratrství, které vystupuje do popředí. Historikové nám ovšem napovídají celou řadu dalších věcí a snad tento fakt odsunou do pozadí, nebo vytknou, že jejich formulace bratrství vyvěrala identicky z jejich učení, jako nutný a logický součet daných sčítanců. Tím vlak nezeslabí jeho význam, ať je již tomu tak či onak, ať z onoho pojmu bratrství vyšla konečná redakce jejich náboženské a sociální myšlenky, či ať z jejich učení vyšel onen nezbytný a přirozený důsledek, zase vidíme, jak jedno i druhé, bratrství i program, jsou spolu těsně spiaty, jak se vše v theorrii praksi navzájem prolíná, prostě - ani tu nelze jedno od druhého odloučiti. Jedno podporuje druhé, jedno doplňuje druhé, bratrství padá i vítězí s programem.


Máme jít dále?
Francouzská revoluce nezasáhla tak hluboce do našeho národního života, aby u nás - kromě ojedinělých výjimek - vytvořila něco skutečně rázovitého a hlubokého - ale stejně: už v té době se formuluje národní a humanitní program. Už je to Kollár, Dobrovský, Jungmann, přichází Palacký, tvoří se pomalu česká a slovanská národní filosofie, očišťuje minulost, hledí se do budoucnosti, připravuje se osvobození národní i politické. 1870 formuluje Tyrš ve svobodném Švýcarsku svoje sokolské evangelium, přichází doba rušného života, života skutečně národního.

Posledně v nesvobodném národě razí se heslo bratrství a toto heslo je naplněno novým duchem; dostává se mu prací a přičiněním Tyršovým nového a hlubokého dosahu programového: opustí se tu vědomě prvně prvek výlučně náboženský a dostává se mu nové, živé a energické náplně: ne život duchovní, ale život národní. Tyršovo bratrství je novou slavnostní a závaznou přísahou: před pojmem náboženství je tu význačnějším pojem národu a vlasti. Jim je nutno sloužit, jim je nutno přinášet oběti, pro ně nutno především žít a pracovat.

Tyrš, byť nevytvořil filosofické soustavy v pravém slova smyslu, byl filosoficky hluboce vzdělán a jeho program, který dal Sokolu do vínku a téměř většina ostatních projevů jsou jen rozváděním a podrobnější formulací toho tak hluboce závažného slova "bratrství". Bylo by to jen plýtváním místem, kdybych na tomto místě chtěl řadou citátů ukazovat, co Tyrš chtěl a co pod tím slovem rozuměl; stůjž zde aspoň jeden, poměrně málo známý. Je to z připísu Sokolu chrudimskému z 1867. (Tyršovy Sokolské úvahy, str. 158): "Avšak jedna mocná páka každé jednotě svěřena a dána, jednu mohutnost přítažnosti a soudržnosti každá z nich co nejdražší víru svoji chovejž: je to bratrská láska a vzájemnost všech členů bez rozdílu stavu a povolání jejich. Vychází-li láska tato z povinnosti rozšiřovati, seč síly jsou, okruh sokolský, každému vystoupení v něj možným a příjemným činíc, tož s touto ideou rovnosti a bratrství všech lidí zároveň na výši citu slovanského a osvěty všelidské stojí spolky sokolské. Žel, že vědomi toho neproklestilo sobě dráhu žádoucí. Tu šosácká obmezenost naproti němu se staví, tu vypínavost z prázdnoty hlavy a srdce vycházející. Ovšem, kdo nemá hodnoty vnitřní, kdo všechnu cenu svou jen na přednostech zevních zakládá, jenž náhoda jemu dopřála, náhoda jinému odepřela, ten nerad s jiným na roven se staví, neb co by bylo z něho, kdyby na chvíli se vzdal nahodilostí těchto. Avšak, pravý muž, muž skutečné ceny nezráti, alebrž získá při bratrství, jež nikoho neponižuje, než všechny povznáší!"

Tak vítal dopisem Tyrš své chrudimské přátele, když hodlali založit sokolskou jednotu a věru, nebylo by nijak na škodu, kdyby tento uvítací projev Tyršův byl v našich jednotách předčítán hodně, hodně často.

Naše bratrství není alegorie. Snad právě tím, že je stále formálně uplatňujeme, zatlačujeme jeho skutečný význam do pozadí a neuvědomujeme si jeho závažnosti a jeho významu v národním životě dneška i včerejška. Ale není to chybou, když v tom prostém slůvku "ty" budeme vždy cítit onen překrásný symbol čistého a živého bratrství, to. co nevyhnutelně musí překlenout všechny propasti, jež byly vytvořeny postavením a rodem či přírodními nahodilostmi a dědičností. Nechtějme nikdy ze sokolského bratrství udělat něco pro neděle, svátky, svátečni výlety. Tomu se Tyrš vždy a všude bránil. Sokolství není programem pro několik význačných dnů v roce: ne, to je program každodenního života.

A program, který musí zrovna tak, jako olej vyplyne nad vodu, plynout stále na povrch, nahoře nad naší denní prací, denními myšlenkami, denní hašteřivostí a tisícerými denními návyky i nectnostmi.

A upozorňovat: já bratr, ty bratr.

A nade vším: život národa, jeho částeček a zlomků: nejbližších bližních. Uvědomíme-li si to pak do důsledků, vrátíme se k nejstarším kořenům lidské moudrosti.

Položil jsem v čelo článku citát. Buď mi dovoleno i podobně zakončit. Staří básníci jsou sice dnes v područí nových generací, ale i ti dovedou ještě k nám promluvit, byť doba jejich dávno byla ta tam. A proto opakuji to znovu, to věčně krásné přání Nerudovo ze "Zpěvů pátečních", které není ničím než jinou formulací programu Tyršova:


"Ach, hleďme pilně ke korábu svému,
jsme jeho plaňky, hřeb jsme věrný v něm
a věrně, toužně přilneme-li k němu,
zas šťastna záhy bude česká zem!
Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,
čeho si v nejbujnějších snech svých zdál -
to lidské moře nezná odpočinu.
Ty též ho nezněj, stále měj se k činu,
dál, národe můj drahý, věčně dál!"


"Svoboda nám ukládá velikou zodpovědnost, zodpovědnost nezištné práce pro celý národ a lidstvo."
T. G. Masaryk.



Jan Voborník, ředitel škol.
Z dějin Sokola novoměstského n. Met.
I. Počátky.
V letech šedesátých to bylo, kdy na čerstvých ještě hrobech u Václavic, na Brance a u České Skalice sotva začínala vyrážeti první tráva. Byl čas nelítostného vládního útisku, ale i statečného českého odporu, byla doba tvrdého pronásledování, ale i vytrvalého a obětavého boje. Vláda stavěla se příkře proti českému národu, proti jeho politickým, národním a osvětovým požadavkům a snahám a národ jí odpovídal odbojem a okázalými projevy vlasteneckého nadšení. Byla to doba hlučných táboru (na Dobeníně r. 1868) a národních slavností, k nimž zdaleka sjížděli se lidé na žebřinových vozích, zdobených kvítím a vlasteneckými nápisy, za zvuku hudby a zpěvu národních písní, kdy všeobecně se nosila čamara a poděbradka s perem a lvíčkem, zakládaly se pěvecké a divadelní spolky a čtenářské besedy, světily se prapory, konaly průvody a výlety, zpívalo se a hrálo. "Tenkrát", píše Alois Jirásek ve starých "Pamětech", "i u nás (v Hronově) počaly se duše hřáti ohněm národního vědomí. Tenkrát stal jsem se vyznavačem českého státního práva a tím vyznavačem jsem zůstal a ještě tvrdším, když jsem důkladněji seznal české dějiny". A v tomto ovzduší, za těchto poměrů rodila se myšlenka sokolská a zakládány první tělocvičné jednoty (r. 1862 v Praze, Kolíně, Kutné Hoře, Příbrami, Jičíně, Jaroměři, Král. Dvoře a j.), z týchž předpokladů vznikl i Sokol v Novém Městě nad Metují a bylo jen věcí náhody, který podnít ho vyvolá k životu. Stalo se to takto:

Dne 28. září 1867 konala se ve Dvoře Králové slavnost položení základního kamene k divadlu Hankovu a odhalení Hankova poprsí. Se všech stran sjelo se ohromné množství lidí, jednotlivci i spolky, přijel i pražský Sokol s Drem Tyršem v čele a národní vůdcové čeští Dr. Fr. L. Rieger, Palacký, Sladkovský, Purkyně a j. v., krátce slavnost opravdu velkolepá. Novoměstští ochotníci vypravili se tam na dvou vozech, doprovázeni valskou hudbou.

V pestré směsici přerozmanitých návštěvníků největší pozornost a nadšení budili Sokolové, jejich malebný kroj, pružné, rázné postavy, hrdá čela, sebevědomý postoj. Není divu, že v srdcích vlasteneckých ochotníků novoměstských vznikla vřelá touha, aby také u nás zřízen byl takový spolek. Hned po návratu domů věci se uchopili Josef Král, pozlacovač a potomní hostinský na Rychtě, a mladý hostinský Ferd. Zákravský, kteří za pomoci P. Frant. Klapala, kaplana novoměstského, sestavili stanovy a již za tři neděle nato (17. X. 1867) konala se první valná hromada. Spolek čítal 30 členů činných a 6 zakládajících. Zvoleni první činovníci, kteří měli Jednotu uvésti v život a hned začato se cvičením. Cvičební nářadí půjčil br. Ferd. Zákravský, první náčelník Jednoty, pro zimní tělocvičnu najata místnost u bratra AI. Neumanna.

Nadšení bylo všeobecné. Již v únoru 1868 mohl býti pořádán první sokolský ples, jenž se skvěle vydařil a z jeho výtěžku koupeno poprsí Fügnerovo. Když pak dne 22. března 1868 - po schválení stanov - konána první řádná valná hromada, bylo všech členů již 85. Starostou zvolen tajemník okres, zastupitelstva Josef Jodas, pracovník nadšený a obětavý, jednatelem Josef Král, náčelníkem Ferd. Zákravský. Dne 3. března 1868 slavnostním způsobem otevřena první letní tělocvična v zahradě, zvané Dřevník. (U domu čp. 101C.) Potřebné dříví darovala obec. Všeobecnou touhou adeptů nové myšlenky bylo míti prapor, kolem něhož by se kupil hlouček mladých, nadšených bojovníků národních. Mimo nadání přání se splnilo ještě týž rok. Z výnosu divadla, jež k tomu účelu uspořádal ochotnický spolek, a z veřejné sbírky, k níž ochotně každý přispíval, koupen byl v Nové Pace prapor za 68 zl. r. m., na den Božího těla a veliké slávě v kostele posvěcen a prvnímu prapprečníku (J. Khomovi) odevzdán. S posvěceným praporem zúčastnili se Sokolové slavnosti Božího těla a U každého oltáře zapěli zbožný sbor. A pak již šly události svou cestou dál jako jinde, v duchu a náladě doby. Pilně se cvičilo, koupeny signálka a sokolovka, opatřeny knihy o tělocviku, odebírány časopisy "Občan", "Obrana", později "Sokol", "Vlast" a "Svoboda" - R. 1928 se odbírá 17. časopisů - Sokolský věstník, Sokolský ruch, Sokolské besedy, Sokol, Sokolice, Cvičitel, Cvičitelka, Sokolský sborník, Tyrš, Vzkříšení, Tělocvik, Ročenka sokolských činovníků, Sokolský den, Česká osvěta, Český čtenář, Naše menšiny, Svědomím českých dějin. Jednota má svou vlastní čítárnu.) a doplňováno tělocvičné nářadí (zvláště r. 1871). V létě rok co rok konány výlety do Rezku a na památná místa v bližším i vzdálenějším okolí, i častá noční pochodová cvičení nebo navštěvovány sousední bratrské Jednoty (Opočno, Náchod, Č. Skalice, Dobruška, Jaroměř a j.) na posílení přátelských citů a vzájemné povzbuzení, nebo i při svěcení jejich praporů (Opočno 1868, Josefov, Opice, Hradec Král. - 1869, Police, Jičín - 1870, Jaroměř, Brno - 1871 a j. v.). V zimě pak rok co rok pořádaly se plesy. Avšak pouhé myšlence sokolské se neustalo. Již v prosinci r. 1868 při valné hromadě učinil Bohdan Böhm návrh, aby se ve smyslu stanov přikročilo ke zřízení hasičského odboru. Návrh přijat, ples uspořádán ve prospěch tohoto účelu, město požádáno o podporu a r. 1871 přistoupeno ke zřízení hasičského spolku, který však měl zůstati jako odbor sloučen se Sokolem.

A léta míjela, politická situace se měnila, ale staré zatvrzelé nepřátelství k našemu národu a starý útisk nepřestávaly. Poslanci čeští, kteří až dosud setrvávali v trpném odporu a stanovisko své vyložili r. 1868 v památné deklaraci, na niž vláda odpověděla vyhlášením výjimečného stavu v Praze a okolí, zlákáni císařským reskriptem dne 12. září 1871, změnili taktiku politického boje, avšak bezvýsledně. Tu i do řad sokolských po počátečním rozmachu začala se' vkrádati ochablost, nadšení pohasínalo horlivost ustávala. V Novém Městě r. 1874 cvičí se již jenom jednou týdně, a to střídaví " odborem hasičským. Když pak r. 1876 umírá jednatel V. Kvapil a r. 1877 dva horliví bratři Sokolové Karel Neuman a Josef Tomek, přestává se cvičiti nadobro, sokolský prapor, kdysi s takovou pýchou a slávou vztyčený, půjčen hasičskému odboru ke slavnosti Božího těla a pak na něj docela zapomenuto (teprve po 5 letech na usilovné dožadování byl vrácen), tělocvičné nářadí práchnivělo, hrazda a sloupy darovány školním dětem (r. 1878), ostatní "dříví" prodáno a peníze věnovány ochotnickému spolku. Bývalá vážnost k Sokolu mizí, účel jeho již nechápán, všecka přízeA přenesena na hasičský odbor. Sokol v Novém Městě na dlouhá léta usíná.


II. K novému životu.
Teprve r. 1881 nastává obrat. Antonín Lukeš, mladý úředník v kanceláři notáře Ant. Schmidta, bývalého zemského a říšského poslance a deklaranta, jistě na jeho podnět přichází k AI. Neumanovi, poslednímu starostovi Jednoty a od něho se dovídá, že spolek trvati nepřestal. Dne 28. května 1881 svolána schůze starého výboru a hned nato valná hromada a provedeny nové volby. V čelo spolku jako starosta staví se Josef Neuman, jednatelem se stává Antonín Lukeš, náčelníkem Ferd. Zákravský a přikročeno k obnovení činnosti. Avšak pro nedostatek finančních prostředků tělocvična mohla býti zařízena teprve roku příštího. Obec zase darovala dříví, svépomocí všechno opatřeno, veřejnou sbírkou pořízeno i poprsí Tyršovo a zase zavládl v řadách cvičenců jarý, radostný ruch. K povznesení činnosti spolkové velice přispěli dva mladí Iitografové, Jindřich Pachman a Rudolf Pešek, kteří téhož roku přišli z Prahy do tiskárny Böhmovy a hned se přihlásili do řad sokolských. Prvý z nich, Jindřich Pachman, stává se r. 1887 členem výboru a r. 1890 jednatelem, jímž zůstává až do své smrti r. 1926, druhý, Rudolf Pešek, r. 1886 členem výboru, pak jednatelem a náměstkem náčelníkovým, ale umírá již r. 1894 ve věku 38 let jako náčelník Jednoty, která v něm ztrácí druha věrného, Sokola horlivého, člověka šlechetného. (R. 1894 v uznání velikých svých zásluh odměněn Tyršovým poprsím.) Mimo to působilo prospěšně i to, že roku 1882 hasičský odbor se od Sokola odloučil a přeměnil se v samostatný sbor. Konečně nemálo přispělo také zřízení sokolské župy východních Čech (r. 1884), k níž Nové Město ihned přistoupilo a společných jednání se horlivě zúčastnilo. Po rozdělení v župu Podkrkonošskou a Orlickou přistoupilo Nové Město k župě Podkrkonošské. Členstva rychle přibývalo,(viz diagram!) opět začaly společné výlety a vzájemné návštěvy, rozmnožováno nářadí a třebaže se místo letního a zimního cvičiště muselo stále měniti,(letní cvičiště v Dřevníku brzy se stěhovalo do zahrady br. Paďoura č. d. 1B, potom do zahrady Frant. Zákravského č. d.35C, později na panské valy do zahrady br. J. Svobody i. d. 26B a konečně do vlastní zahrady č. d. 30B. V zimě se cvičilo nejprve v sále br. AI. Neumana č. d. 29A, potom v sálech: M. Truněčka č. d.35C, br. Fr. Vondráčka č. d. 18A, u Broučků č. d. 45A, u Rydlu č. 60B, v zámeckém sále č. d. 1A, u Rambousku a konečně v školní tělocvičně č. d. 15B. cvičilo se již zcela pravidelně. R. 1885 má již Jednota úplné tělocvičné nářadí, cvičí dvakrát týdně a účastní se pilně všech veřejných cvičení a jednání sjezdových. Téhož roku o valné hromadě připomíná br. Rud. Pešek, že za dvě léta - r. 1887 - bude Jednota slavit jubileum dvacetiletého trvání, že tu zajisté bude konán župní sjezd Sokolstva, spojený se župním cvičením a dává návrh, aby se již nyní začal tvořiti garanční fond pro případ, že by se slavnost vlivem nepříznivého počasí nevydařila a finanční katastrofa by ohrozila zdar Jednoty. Návrh přijat, ihned uspořádána sbírka, která vynesla 15 zl. Tato finanční základna byla nazvána jubilejním fondem a zvolen šestičlenný výbor, který jej měl spravovati a starati se o jeho rozmnožení. Když pak župní slet se nad očekávání skvěle vydařil tak, že vykázal čistý zisk 149 zl. 89 kr., usneseno, aby všechen tento peníz byl přidán k fondu jubilejnímu, jenž do té doby vzrostl na částku 878 zl. 50 kr. a aby byl přeměněn na fond pro zbudování vlastní tělocvičny, což se i stalo. A to je první základ finanční, první kámen, ze kterého jest zbudována překrásná nynější sokolovna, od této doby snaha všech bratří nese se k tomu, aby co nejdříve shromážděn byl dostatečně velký kapitál, aby se mohlo přikročiti k postavení vlastního domu, domu důstojného veliké myšlenky a velikých cílů a nemuselo se pořád stěhovat.

Činnost i zdatnost Jednoty stále stoupá. V letech osmdesátých a devadesátých minulého století se Sokol, sokolská idea vůbec trvale a pevně vkořeňuje v národní náš život a jeho práce se prohlubuje. Příčinu hledati jest v tom, ie nalézá již vhodnější půdu, příznivější podmínky. Léta osmdesátá znamenají odklon od šilhavého romantismu v politice, literatuře i vede i v celém národním životě, romantismu, libujícím si ve vnějších formách, hrdých gestech, okázalostech a dekoracích života, v citovém blouznění a fantastickém illusionismu. Národ opouští naříkavý historismus, jenž si vše minulé zkrásňuje a nad neutěšenou přítomností jen lká a vrací se k prosté střízlivé přítomnosti, třeba drsné a vidi, že si pomůže jen pilnou drobnou prací, jí že zesílí, zmohutní, solidaritou, demokratismem, vzděláním, že dosáhne konečného cíle. A tak po přechodné krisi činnost sokolská znovu se rozvijí, prohlubuje se, zvnitřňuje a zevšeobecňuje.

R. 1887 zavedena cvičení učňů, kteří již r. 1890 vystupují na veřejném cvičení ve dvou družstvech. Členstvo účastní se pilně závodů při různých sletech a z mnohých vychází vítězně ( na př. br. C. Tláskal při sletu župy Podkrkonošské v Náchodě r. 1889 získává druhou cenu: sokolský pás se stříbrným monogramem a r. 1893 na župních závodech v Dobrušce diplom). Ihned se také doplňuje nářadí (r. 1893 nová bradla a hrazda, pak šavle, činky, metací stůl a j.). Také přednášková činnost s programem dříve jen nahodilým se usoustavňuje a bohatne. R. 1890 zřizuje se sokolské okteto a místo dřívějších "dýchánků" zavádějí se přátelské večery s přednáškami. Také opět pořádány sokolské plesy (první šibřinky 19. února 1898 (ráz: "Výlet pana Broučka do země Ašantů") a pak už každoroční.) a jiné podniky a ze všech vyzírá usilovná snaha sehnati peníze na rozmnožení stavebního fondu, jenž r. 1893 dosahuje již výše 1.197 zl. 27 kr. Tu cvičí se již třikrát týdně v zimě i v létě.

Rok 1895 je v dějinách Sokola novoměstského rokem velmi významným i se zřetelem k dnešní památné slavnosti. Po dlouhých a opatrných úvahách rozhodl se Sokol učiniti druhý krok na cestě k uskutečnění svého ideálu, t. j. stavby vlastní tělocvičny a koupil zahradu s domkem č. 30B na Krajském předměstí za 3880 zl., místo, na němž dnes stojí nádherná Městská spořitelna. Bylo mnoho radosti mezi bratřími, ale i nová starost, kdy a jak zaplatiti dluh. Ale, jak praví starý básník, "dobré snaze, tužbě ušlechtilé rádo nebe dává dojít cíle". Nadšení a láska všecko zmůže. Následujícího roku zahrada upravena na letní cvičiště a otevření jeho oslaveno okrskovým cvičením, koncertem a slavností s naprostým úspěchem nejen finančním, ale i mravním. Zmizely poslední zbytky nepřízně a nedůvěry, činnost a snaha Sokola dochází všeobecného uznání a podpory. R. 1896 obec dává zdarma dříví na postavení pavilonu pro hudbu a bufety, ředitelství státních drah 2 vagóny boro-hrádeckého písku a cvičiště se upravuje tak, aby mohlo býti půjčováno spolkům k pořádání slavností a tím se získal zdroj příjmů k uskutečnění konečného cíle. Od této doby, t. j. nabytí vlastního pozemku a cvičiště, Jednota sílí a vnitřně se upevňuje. Její vystupování na veřejných cvičeních budívá pozornost, na př. roku 1898 na župním slete v Hronově, kde naše jednota jediná cvičila kroužení kuželů, což svou novotou i vzorným provedením vzbudilo všeobecný obdiv a uznání, r. 1901 o IV. všesokolském sletě v Praze závodní družstvo novoměstské získává diplom uznání a členové Jan Folbrecht, Alois Gandl, Antonín Andrle a Augustin Müller diplomy a medaille, r. 1903 při slete Sokolstva polského ve Lvově G. Müller a J. Prostředník diplomy a j. v. Ještě větší uklidnění a pocit jistoty nastává r. 1898, kdy se Sokolu trvale za určitých podmínek propůjčuje tělocvična měšťanské školy chlapecké, v níž pak v zimě stále cvičí až do postavení sokolovny.

I duševnímu vzdělání věnuje stále větší péči. R. 1900 má již Sokol knihovnu, čítající přes 400 svazků, pilně pokračuje v přednáškách a přednáškových večerech, v nichž se již pravidelně objevují přednášky o Husovi, jež se později mění v řádné a široce založené oslavy Husovy. Také českým menšinám začíná věnovati pozornost. R. 1896 navštěvuje českou menšinu v Jedlinách, r. 1897 spolu se zpěváckým a ochotnickým spolkem zdařilý "Večer" ve prospěch českých menšin" a pak už vytrvale sleduje jejich život až do zřízení odboru Národní jednoty severočeské. Téhož roku dává podnět ke zřízení veřejné lidové knihovny, již nabízí zdarma všechny své knihy (od té doby zřizuje si jen svou knihovnu odbornou, která r. 1930 má již 413 čísel o 738 svazcích.), dohodne se s čtenářskou besedou "Čelakovský" a spolkem hasičským a tak vzniká v míně veřejná knihovna o 1000 svazcích. Obec dává místnost, otop a světlo, okresní výbor a Občanská záložna peněžitou podporu, Sokol a oba jmenované spolky stálý příspěvek ročně 40 Kč každý a za to si knihovnu vedou samy. Knihovníkem stává se horlivý sokolský pracovník br. Jindř. Pachman (před tím až do r. 1899 byl knihovníkem br. Norbert Pokorný.) a po jeho smrti br. Józa Tomek. R. 1907 zřizuje při knihovně i veřejnou čítárnu. Knihovnu přejímá r. 1921 obec a zřizuje z ní knihovnu obecní, knihovníkem však zůstává dále br. Pachman a pak br. Tomek. - R. 1906 koná se v N. Městě velmi zdařilý župní slet sokolské župy Podkrkonošské, jenž dává podnět i posilu k sokolské práci ještě intensivnější. Členstva rychle přibývá, pracuje se stále usilovněji a všestranně) i, fond pro stavbu tělocvičny roste. Mocnou vzpruhou činnosti jsou úspěchy jednotlivců i závodních družstev (na mezisletových závodech Č. O. S. r. 1909 získává br. Jos. Flégl velký (80% bodů) a br. VI. Stehlík malý (70% bodů) diplom, při závodech dorostu ve Dvoře Králové umísťuje se ze 13 závodících družstev naše na místě šestém), potom různé zájezdy Sokolstva (r. 1910 na Moravu, do Slezska a zvláště do zemí jihoslovanských), jež budí ohromné nadšení a je znamenitou posilou myšlenky a práce sokolské. R. 1908 zakládá se ženský odbor Sokola (bratři po prvé viděli cvičiti ženy na župním sjezdu v Jaroměři. Byl všeobecný údiv "obdiv". To, je teprve po 8 letech ujímá se u nás - a jinde bylo stejně - myšlenka, že žena muže cvičiti tělo a pěstovati sokolského ducha, je dokladem, jak těžko proráží novota. Jak dlouho trvalo, než odstraněna byla komická vlečka, než upustily ženy od šněrovačky, mrzačící tělo, a vrátily se ke kráse antického, nebo chcete-li, sokolského, ladného pružného těla. Že tu Sokol byl bojovníkem za osvobození a ozdravění ženy, dnes by, tuším, už neodvážil se popírati nikdo. ), jenž má hned 20 členek, po desíti letech $9, dnes 99. Vedoucí stává se s. Marie Tichá (r. 1919 se zavádí pojmenování náčelnice). Zmínky zasluhuje též loutkové divadlo, věc zdánlivě nepatrná a přece tak významná. Koupeno bylo v Červeném Kostelci za 270 Kč. První představení - hrála se Matěje Kopeckého hra oOldřich a Božena" - bylo dne 28. února 1908. O něm více v článku bratra J. Tomka.

Zábavní odbor, nyní t. zv. pořadatelský, vůbec nelenil a pilně se staral nejen o ušlechtilou zábavu členstva a širšího obecenstva, ale hlavně také o vydatné zdroje příjmů, neboť postavení vlastní tělocvičny jako maják stále zářilo v dálce na obzoru, jsouc touženým cílem všech a nyní tím více, když Jednota měla již svůj vlastní pozemek. V zimě byly to plesy, mikulášské zábavy a silvestrovské večery, k jaru pomlázkové věnečky, s kterými novotami se začalo r. 1904 a 1905, v létě pak mimo pravidelná cvičení a sjezdy výlety do míst bližších i vzdálenějších, na př. na Turnovsko, Chrudimsko, Kutnohorsko a j. v. a tak pěstován duch družnosti, přátelství a jaré, veselé, činorodé mysli. A léta šla dál a čtenáři starých záznamů jako v kaleidoskopu střídají se na zežloutlých listech, práce i zábava, radost i smutek, starost i uklidnění, touha i zklamání, vše, jak přináší horké léto i doba zimního osamění. Z dorostu stává se členstvo, odrůstající děti doplňují jeho řady a staří odstupují, aby odevzdali osud Jednoty do rukou mladších nástupců. Takový už je život.

Milo a družno bylo v naší Jednotě a nikdo netušil, že na obloze mezinárodních styků kupí se hrozivé mraky. A mraky ty houstly a když dne 1. srpna 1914 vyprovázelo členstvo k věčnému odpočinku na hřbitov novoměstský velezasloužilého člena bratra Viktorina Kittlera, bývalého náčelníka Jednoty, to udeřila již první rána, to na západě, jihu i východě . zuřila litice světové války, houkala děla, třeskaly pušky a na drahách těžce supěly přeplněné vlaky, odvážející české vojáky do bitevní čáry, aby bojovali proti zájmům vlastního rodu, ne z dobré vůle, ale z přinucení. Tenkrát krví se zalilo sokolské oko, hněvem a vzdorem sevřela se sokolská pěst. Toho dne na dlouhá 4 léta šli bratři v stejnokroji naposled.


III. Za války.
Vzpomíná Jóža Tomek.

A byla válka. Mladší členstvo, a toho byla většina, nastoupilo k vojsku ihned, na ostatní, starší, docházelo postupně a tak naše řady ustavičně řídly. Když museli nastoupiti padesátiletí a také mladí hoši z dorostu byli šmahem odváděni, přestala cvičení nadobro.(Celkem byli povoláni na vojnu 103 členové a 27 dorostenců.) Avšak myšlenka sokolská, sokolský duch je nezničitelný, nedá se potlačiti a projevoval se zřejmě i u bratří vojáků, v posádkách, zákopech, v zajateckých táborech a vydal nejkrásnější svůj květ v legiích.

Aby doma činnost neutuchala a myšlenka sokolská neochabla, chopil jsem se roku 1915 mladých hochů, dorostu. Scházeli jsme se v sokolské zahradě a cvičili tu od časného jara až do zámrzu. V zimě ovšem naše činnost přestala, poněvadž školní tělocvična byla zabrána pro účely aprovisační a jinde se scházeti a cvičiti nebylo možno.

Ale ani na cvičení duševní jsem nezapomněl, ba tomu jsem věnoval zvýšenou péči. Shromažďovali jsme se v kůlně na sokolské zahradě uprostřed razného sokolského nářadí, stáli jsme, seděli na zemi, na bradlech, na koni i na jiném nářadí, vypravoval jsem a hoši poslouchali. Také jsem předčítal z různých sokolských časopisů a spisů články o Sokole, o jeho cílech, o jeho zakladatelích, o jeho dějinách a památných událostech. Vyprávěl jsem hochům, jak kdysi bývalo, jaký duch v Sokole panoval i život, jaké bývalo pronásledování od rakouské vlády a úřadů a jak jsme se bránili a se nedali. A když jsem líčil všesokolské slety které jsem sám všecky prodělal, počínaje druhým r. 1891 a konče šestým r. 1912, tu hoši naslouchali mým slovům s plnou duší, s očima do široka otevřenýma a. vše zdálo se jim - i mně - jako pohádka, jako krásný sen. Často bylo už hodně pozdě v noci, když jsme se tiše a mlčky rozcházeli domů, kde často nebylo čím zatopit a čím se nasytit, ale v srdci hřálo něco, co bylo teplejší než nejteplejší kamna a lahodnější než nejsladší pokrm. Také vycházky jsme podnikali na památná místa v okolí, vzpomínali a vypravovali si o staré české slávě a myslili na to, co je a co asi bude.

Tak vyvinul se mezi mnou a hochy srdečný, přátelský poměr, tak jsme k sobě přilnuli, se těšili a posilovali. A v těchto cvičeních jsme pokračovali, i když už bylo dávno po převrate - a byli jsme svobodni.

V r. 1917 chopil se br. Tláskal cvičení žen a vedl je rovněž až přes válku jako já. Na tyhle chvíle svého života vzpomínám rád.


IV. Chvíle úzkosti.
Za tísnivé nálady a v dusné atmosféře, kdy těžko bylo požalovati druh druhu a pronésti bez obavy své mínění, konána v lednu 1915 řádná valná hromada. Jednání bylo více jen formální. Té doby bylo již 41 bratří na vojně, z nich 16 cvičících, mezi nimi 5 cvičitelů a počet jejich novými odvody stále vzrůstal a sokolské řady řídly. Nevraživé, až nepřátelské chování vládních orgánů vůči Sokolstvu dávaly tušiti, že mu jest obávati se nejhoršího. Brzy došly zprávy, že byly rozpuštěny Jednoty na Moravě v Jevíčku, Paskově, Husovicích, Ivančicích, Líšni a jinde z důvodů zřejmě malicherných - Jednota v Poštorné byla rozpuštěna hned na počátku války bez udání důvodů - že vojenská správa vyslýchá narukující nováčky, vyšetřuje, jsou-li Sokoly a pátrá u nich po sokolských odznacích a legitimacích, že členové sokolských jednot jsou různým způsobem šikanováni a překládáni na místa služebně obtížnější a j. v. V listopadu 1915 rozpuštěna Česká obec sokolská a dr. Scheiner zatčen, současně rozpuštěn Svaz slovanského Sokolstva, ačkoli hned na počátku války sám svou činnost zastavil, dr. Kramář a dr. Rašín stáli před válečným soudem a konečně odsouzeni k smrti, vězení a internační tábory byly přeplněny, u funkcionářů sokolských jednot prohlídka stíhala prohlídku, zvláště r. 1916, pátráno po kompromitujícím materiálu, zřejmě hledána záminka, aby mohly býti rozpuštěny i místní sokolské jednoty, všude plno špehů. Bylo dusno až k zalknutí a jen pohledem sděloval druh druhu a zaťatými pěstmi, co si asi myslí.

Je přirazeno, že za takového stavu i u nás spolková činnost sokolská nadobro ustala; jednatel Pachman fingovanými zápisy o schůzích předstíral řádnou činnost, aby úřady neměly záminky k rozpuštění Jednoty.

A čas šel dál v úzkosti, v tajných nadějích a skrytém vzdoru. A tu začaly přeskakovati pověsti o České družině v Rusku, o legiích, o činnosti Masarykově a zahraničním odboji vůbec a mnohé známky nasvědčovaly tomu, že ani doma se nezahálí. Projev českých spisovatelů r. 1917, působící jako úder hromový za mrtvého ticha před bouří, zvláště pak národní přísaha 13. dubna 1918 a květnové jubilejní slavnosti Národního divadla téhož roku prolomily hráze zdrželivosti a opatrnictví a veškeren národ zachvácen byl vůlí rozbíti pouta a hned. Dne 30. května 1918 konána župní valná hromada sokolská ve Starkoči, 11. srpna bratrská Jednota náchodská uspořádala veřejné cvičení, za ní následovala dne 1. září Jednota česko-skalická a dne 8. září konala místní cvičení i Jednota naše. A to bylo jako signál, volání na palubu: Po době více než čtyřleté opět se v ulicích zapestřily červené košile sokolské, znova se ozvaly zvuky hudby (náchodské), opět v zamlklé dosud zahradě sokolské ozvaly se dojemné akordy k "prostným". Mnohé oko tu zaslzelo, mnohé pohledělo k modré obloze a ústa zašeptala. "Kdy už?" Účast byla ohromná, zvláště žen a dívek, v čele průvodu šly dívky v národních krojích, pak dívčí dorost, pak členky, dále dorost mužský a žactvo. Nadšení bylo nesmírné a také finanční úspěch - ač o něj nešlo - nad pomyšlení veliký, mnohem větší než kdykoli předtím.

Tenkráte jsme již viděli "na druhý břeh" a tušili, že hodina osvobození jest nedaleko. Za 49 dní byla tu.


V. Naši mrtví za světové války.
Vzpomínáme na ně s lítostí. Litujeme jejich mladých životů, líto nám je i toho, že se nedočkali, po čem vždy tolik toužili, k čemu pracovali, co -připravovali a co s jistotou očekávali: osvobození svého národa a obnovení samostatnosti československého státu.



První zahynul bratr Ferdinand Svoboda. Padl dne 8. května 1915 v Rusku na řece Nidě. Za ním následoval bratr Bohuši. Imlauf st., jenž padl 24. října 1915 na frontě italské.

Dne 4. dubna 1916 zemřel v Novém Městě n. Met. bratr Josef Suchánek na rány, utrpěné na ruské frontě v bitvě dne 17. července 1915.

Dne 27. listopadu 1917 zemřel v nemocnici ve Videmu na italské frontě po zranění štěpinou granátu (10. XI.) bratr Ludvík Vejrek; dnes jeho hrob už nemožno zjistiti, neboť kříž s nápisem byl během času odklizen a všechno pátrání ukázalo se marným.

Bratr JUC. Boh. Vostřebal, syn starosty Sokola bratra dra J. Vostřebala, zemřel na chřipku dne 19. října 1918 v nemocnici ve Videmu (Itálie). Dne 4. listopadu 1918 zemřel v Kojetíně na Moravě na malarii po přechodu Albánií bratr Adolf Matouš.

Nezvěstnými zůstali br. Stanislav Zákravský a bratr Jaroslav Potůček. Z dorostenců 2 padli do zajetí, i padl a 2 zemřeli (J. Suchánek po zranění v nemocnici v Opočně, Frant. Demut ve vojenské nemocnici). Čest budiž jejich památce!


VI. Za převratu.
Kdo nevzpomínal by památných těch chvil, kdy ulice měst přeplněny byly jásajícími davy, kdy přítel i nepřítel se slzami radosti stiskli si ruce, objímali se, líbali a plakali radostí, kdy zapomnělo se na vše, na staré zášti i křivdy, na rozdíly stavu a stáří, na politické přesvědčení i náboženské cítění, kdy všichni byli jsme jediným národem bratří a sester a toužili po tom, aby tak bylo věčně. Teprve když minuly první opojivé záchvaty radosti a dostavila se opět chladná rozvaha, přišla starost o to, co bude dále, jak třeba předejíti možným nebezpečím a vyvarovati se osudných nedopatření a chyb. A tu jako nesmírně záslužné dílo vykonal Národní výbor v Praze a jemu po boku stojící Sokolstvo s drem Scheinerem v čele, tak také dobře vykonaly svůj úkol Okresní národní výbory, jimž neocenitelné pomoci poskytly tělocvičné jednoty. Na jednotlivosti vzpomínati není dnes místa.

V Novém Městě n. Met. předseda Okresního národního výboru dr. J. Vostřebal, sám starosta Sokola, svolal ihned veškeré zbraně schopné mužstvo, většinou sokolské, k odvodu do stráže Národní obrany {v hotelu "Na rychtě"), a pak v sokolské zahradě přijal od nich slib věrnosti právě prohlášené republice. V našem podhorském městě byl sice naprostý klid a ničím nerušená bezpečnost osob i majetku, ale pohraniční německé obce těžko se smiřovaly s novým stavem věcí! Nikde na pohraničí nebylo té doby ani vojska, ani pohraniční stráže a tak už sama existence Národní obrany, řádně vyzbrojené a ochotné v každém případě energicky zakročiti, působilo velmi účinně. Mimo to bylo potřebí německým vojínům, vracejícím se domů, odebírati vojenskou výzbroj i střelivo, aby se předešlo každému jejímu zneužití. Naše stráž obdržela zbraně z blízkého Josefova a konala ve dne i v noci hlídky jak ve městě, tak i v okolí a na nádraží. Úřední místností byla jí kancelář okresního výboru a kromě toho měla dvě strážnice, na nádraží a na náměstí v hostinci p. S. Smoly. Vedoucími byli br. Jaroslav Václavík a Jos. Přibyl. Z kanceláře stráže Národní obrany brzy se vyvinula pravá kancelář vojenská, neboť v ní byl povinen se hlásiti každý městem procházející vojín, zde byly vydávány cestovní legitimace a různé vojenské průkazy, jedině v ní byla vedena evidence vojenského pohybu. Svou bdělostí zachránila stráž republice mnoho cenného vojenského materiálu, jenž byl řádně odveden vojenskému velitelství v Josefově. Mimo to zabraňovala podloudnému obchodování potravinami a zakázanému jejich vývozu. I v tom směru vykonala mnoho dobrého. Také doplňovala částečně i posádku v zajateckém táboře v Broumově, kde měla svého zástupce br. Kosaře, jenž tam s brem Skalským z Jaroměře úřadoval. Střiž se skládala většinou ze Sokolů, kteří konali službu bezplatně, vojíni dostávali denní odměnu 3 Kč. Na naléhání četnické stanice a výslovnou žádost okresního hejtmana dra Porkerta ponechána v činnosti ještě po celý měsíc leden 1919, kdy funkce Okresních národních výborů již dávno byla zlikvidována.


VII. Svobodni.
Minuly chvíle opojivého štěstí převratového, mysli se uklidňovaly, nastala starost O vnitřní vybudování státu, o jeho vnější zabezpečení, o napravení všeho zlého, co válka s sebou přinesla, život zase vstoupil do normálních kolejí. Sokol klidně a se zadostiučiněním díval se na svou minulost, neboť věděl a každý to uznával, že na osvobození národa i on má lví podíl, že on to byl, jenž kypřil půdu, zaséval šéme, sílil tělo i ducha, ocelil charakter, Vypěstoval nezlomnou vůli, připravoval dobu zrání a že když uhodila chvíle osudná, byl na svém místě a sokolsky nebojácně přiložil ruku k dílu, aby pomáhal skliditi žeň.

Avšak ihned si také uvědomil, že poslání jeho není skončeno, úkol jeho že není dokonán, nýbrž že myšlenka sokolská je věcné živá a že v nových poměrech bude potřebí staré práce, starého idealismu, starého nadšení a staré obětavosti.

Proto znovu a s větším ještě úsilím chopil se práce, provázen sympatiemi celého národa. U nás již dne 10. února 1919 opět počato s pravidelným zimním cvičením, obnovena i činnost vzdělávací, obor působnosti rozšířen i na žactvo (v červenci 1919) a všecko se pilně připravovalo na VII. všesokolský slet r. 1920, jenž měl býti triumfem sokolské myšlenky. V prosinci 1920 zavedl velmi zdařilou novinku, tělocvičné akademie a v únoru 1921 tělocvičné besídky ženského odboru. R. 1920 zakládá odbočku v Lipchyni, která má hned 31 členů a trvá dodnes. Avšak touha míti vlastní svůj stánek, vlastni tělocvičnu, táhnoucí se dosud jako červená nit dějinami Jednoty téměř od jejího založení, stala se nyní zvláště živou a naléhavou. Přispěl k tomu nemálo i dar vzácného příznivce Jednoty bratra Josefa Bartoně-Dobenína v lednu 1919, jenž k tomu účelu věnoval 50.000 Kč. Aby tento cíl mohl býti sledován soustavně a vytrvale, zřízeno 21. září 1921 Družstvo pro postavení sokolovny, jež mělo vlastní vedení i účtování, konalo vlastní valné hromady a schůze a jednalo vůbec samostatně. Již dne 21. XII. 1921 mělo 6 či. zakládajících, 52 přispívajících a 77 činných, kteří do konce r. 1921 složili na příspěvcích 22.462 Kč. Kapitál znamenitě rozmnožen ziskem ze župního sletu, jenž se konal v Nov. Městě 25. VI. 1922 a jenž vynesl čistých 50.331- Kč. A pak už jako všecky české řeky vtékají do Labe, tak všechny zdroje příjmů, praménky i potůčky, vlévaly se do fondu pro vystavění sokolovny. Je až dojemné, pročítáme-li zápisy z těch dob, jak za každé možné příležitosti, smutné i veselé, soukromé i veřejné pamatováno na stavbu sokolovny, jak haléř ke haléři skládán. A dáváno ochotně a rádo i tam, kde nebylo nadbytku statků pozemských. Poháněna touto vzpruhou činnost Jednoty stále a všestranně rostla do hloubi i do šíře. Tělocvičné akademie se vžily a vykazovaly vždy velmi značný hmotný i mravní zisk. R. 1922 zavedena cvičení i starších bratří, od r. 1923 zásluhou a za vedení bratra Fr. Lukše pořádány dorostenecké besídky a čajové večírky, pro potřeby spolku koupeno pianino za 5000 Kč, přednášky konány pravidelně a systematicky a v zimě v létě cvičilo se již každý den. Když pak v prosinci r. 1923 koupen byl za 50.000 Kč od plukovníka P. Bürgenmeistera rozsáhlý pozemek (dnešní celé staveniště sokolovny) ve výměře 1 ha 19 a 52 m2, cítil novoměstský Sokol, že dávný jeho sen blíží se svému uskutečnění. A pak už stále všechno myšlení i jednání ve schůzích Jednoty má jediný cíl: stavbu sokolovny - a hlavně shánějí se dál peníze. A tu dne 10. III. 1927 známý lidumil, mecenáš našeho kraje a podporovatel každé dobré věci br. Josef Bartoň-Dobenín zasílá Jednotě nový dar na stavbu sokolovny - 200.000 Kč. Nastává jásot ve všem členstvu nevypsatelný, čela se rozpalují, s očí září žhavá touha: "Tak už!" R. 1928 prodává Jednota starou, milou letní tělocvičnu i s domkem Městské spořitelně za 200.000 Kč, když se byla dříve po léta marně namáhala rozšířiti ji o sousední objekty, čímž hotový kapitál dostupuje výše 675.234.- Kč. A když upisovací akce u členstva a občanstva novoměstského vynesla v hotovosti a na stavebních hmotách dalších 177.300.- Kč, takže kapitál dosáhl výše 852.534.- Kč, přikročeno k stavbě a dne 29. dubna 1928 udělán "první kop".

Dnes tu stojí před námi, budova čistá a bílá, veliká a krásná, aby byla pramenem čistých myšlenek, velikých a krásných činů, semeništěm pokroku, útočištěm a radostí srdcí, hořících oddanou a obětavou láskou k svému národu a státu.

Dnes je cíl dosažen. Ne cíl, jen jedna etapa jeho. Dále třeba pracovat, výš zvednout prapor a pevně, neochvějně kráčet nové budoucnosti vstříc.


VIII. Doslov.
Toť stručný, jen letmo a slovy prostými načrtnutý obraz činnosti a snažení naší Jednoty od jeho založení. A čas jde dál, ba nejde, letí a půjde stále dál. Poměry se mění a budou se měnit stále, dokud na zemi bude živý tvor a kdož ví, jak bude za deset, za sto, za tisíc roků! Ale ať je jakkoli, myšlenka sokolská nezahyne, touha vytvořiti duševně i tělesně krásného, silného, ukázněného a harmonicky vyrovnaného českého člověka nezanikne, těch 60-70 let dosavadního života Sokola není než úde dětství jeho. Idea lásky a bratrství je věčná a lidstvo stále bude po ní toužit, stále se k ní vracet a jejím teplem osvěžovat znavenou svoji hruď. Snad Sokol zakolísá někdy, když budou poměry velmi zlé, jako zakolísal v minulosti vlivem rozháraných politických poměrů a přizpůsobí se změněným poměrům, aby je ovládl, jako Se jim přizpůsobil dříve. Ale to právě je známkou veliké jeho životní síly, že neustrne, nezkostnatí, neulpí na formách a dogmatech, že nestárne. Co přinesou nám příští věky, nevíme. Ale to jistě víme, že idea sokolská přes všechny rozdíly politických, náboženských, hospodářských i sociálních sporů a stran v národě poroste, zmohutní, rozkošatí se jako strom, aby vydala jednou plod svůj nejkrásnější, zbratření všeho lidstva a život plný bratrské lásky a oddané vzájemnosti a tak vrátila člověku ztracený někdy ráj.

Pak sen Tyršův a Fügnerův bude splněn a dosažena meta nejvyšší.


Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,
den nový vzešel k nové práci nám,
jeť sláva otců krásný šperk pro syny -
však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!
Kde přítomnost jak dítě pozasteská,
vše dávná sláva, byť v ní démant hrál,
je za korábem jenom brázda lesklá -
napněte lana - vzhůru plachty - dál!
(J. Neruda.)


"Jsme svobodni - dosáhli jsme cíle. Ale vlastní práce teprve nastává. Práce větší než byla dosavadní. A je nutno, aby se osvobodil mravně, vnitřně každý z nás."
M. R. Štefánik.



Cyril Tláskal, řed. okr. něm. pojíšť., v. v.
Práce Družstva pro stavbu Sokolovny.

Konečně se dočkala naše Jednota toužebně očekávaného dne, kdy slavnostně za přítomnosti četných a vzácných hostí, sester i bratří, otevírá svou vlastní sokolovnu. Konečně můžeme říci: "Pod vlastním krovem".

Nebyla to úloha snadná, která byla vložena na bedra "Družstva pro stavbu tělocvičny Sokola novoměstského". První a těžkou otázkou bylo stanoviti rozměry nové sokolovny, aby na stavbu stačily finanční síly Družstva a. Jednoty, aby budova nebyla malá, takže by "nad v krátké době nestačila pro účely, jimž má na dlouhou dobu sloužiti, nebo opačně aby nebyla zbytečně velká, zatěžující vysokým nákladem pokladnu spolkovou i jednotlivé členy, aniž by byla nebo mohla býti plně využitkována.

Družstvo podjalo se s plnou vervou vloženého na ně úkolu a v pravidelných, každý týden konaných výborových schůzích, radilo se o provedení stavby, správě a doplnění plánů. Ze debatám těmto nechybělo často na vzrušení a že i sokolský humor tu leckdy jako skrytá petarda vybuchl, leží již v povaze sokolských schůzí. Příliš vzletné a ideální návrhy narážely na chladnou rozvahu bratří "strážců pokladu" a bylo tak dobře. Konec konců nastala přece jen dohoda prospěšná věci.

Tak zbudována naše sokolovna podle plánů br. arch. Krásného z Prahy, zapadající svým architektonickým vyřešením v celkový ráz města. Obsahuje prostorné předsálí, velkou divadelní dvoranu o 400 sedadlech, opatřenou i závěsy pro kruhy a hrazdu, přilehlý menší sál tělocvičný, který může býti vysunutím dřevěné přepážky s divad. dvoranou spojen, prostorné, pěkně vypravené jeviště s přilehlými šatnami herců a byt sokolníka. V i. poschodí se nalézá Bartoňova síň, výborovna, sborovna, archiv, reservní šatna, v suterénu loutkové divadlo, kuchyně, jídelna, šatny cvičenců a sprchy. V zadní části budovy do zahrady obrácené je krytá ložie, nad ní pak rozsáhlá terasa s krásnou vyhlídkou na Krkonoše, hory Orlické i do kraje. V budově jest zavedeno elektrické osvětlení i zvláštní elektrické vedení pro jevištní efekty, biograf a ve všech místnostech ústřední topení parní. Můžeme se pochlubiti, že budova jest účelně zařízena, přiměřeně místním poměrům. O tom, že v Novém Městě byla potřeba ba skorém nutnost takové budovy, svědčí fakt, že ještě nedostavěna byla již k různým kulturním podnikům hojně používána a obecenstvem přeplněna.

K budově přiléhá rozsáhlý pozemek, určený pro letní cvičiště a zábavnou část, vysázenou lipami a opatřenou ochutnavárnami. Celý pozemek pro budovu i letní cvičiště ve výměře i ha, 19 arů, J2 m koupen valnou hromadou Sokola dne 21. prosince 1923 od p. Pavla Bürgermeistera za 10.000 Kč - mimo poplatky. Táž valná hromada zplnomocnila výbor zakoupiti ještě rohový pozemek č. kat. 866 ve výměře 19 arů, 21 m s hořejším pozemkem související od p. Viléma Svobody, čehož docíleno směnou pozemku č. kat. 682 ve výměře 56 arů 76 m a zakoupeného na základě usnesení výboru ze dne 14. května 1925 za 7000 Kč od pí. Exnerové. Dále koupeno dne 31. března 1926 pole č. kat. 896/1 ve výměře 42 arů 76 m od obce novoměstské za 5000 Kč. Přišel ledy celý pozemek s veškerými poplatky okrouhle as na 75.000 Kč.

Ve valné schůzi tělocv. jednoty Sokol ze dne 9. března 1921 konané bylo usneseno založiti družstvo pro stavbu tělocvičny, zvoleno zařizující komité, které vypracovalo stanovy a svolalo i. ustavující valnou hromadu dne 21. září 1921. Tato valná hromada zvolila ji pak ze svého středu osmičlenný výbor, 3 náhradníky a 2 revisory účtů. Starostou zvolen far. Vilém Syrovátka, jednatelem br. Jaro Moravec. V následující 2. valné hromadě dne 27. září 1922 zvolen starostou br. Vilém Ptáček, načež v 5. valné hromadě dne 28. června 1926 br. Jan Kudera, jednatelem br. Prostředník Václav a po vzdání se tohoto br. Oldřich Richtr. V 6. valné hromadě 8. dubna 1927 zvolen starostou br. Zdeněk Lenner, notář, jednatelem br. Jan Borůvka. V této valné hromadě po prvé jednáno o vypsání soutěže na plány a rozpočet.



Ve společné schůzi Družstva se správním výborem Sokola dne 4. ledna 1918 bylo usneseno, aby výstavbu sokolovny převzalo Družstvo, které bylo také k tomu účelu založeno; bylo však třeba odevzdati mu stavební základ, který měla Jednota a který i s darem br. Josefa Barton z Dobenína 250.000 Kč činil ca 574.000 Kč, což se stalo usnesením mimořádné valné hromady Sokola dne 12. července 1928.

V 7. valné hromady Družstva dne 14. března 1928, když br. Lenner funkci starosty nepřijal, zvolen starostou Družstva br. Cyril Tláskal, v následující pak ustavující schůzi výboru br. Otto Kopáček místostarostou, br. Jaroslav Pour jednatelem, br. Karel Imlauf pokladníkem a nový úřad zapisovatele obdržel br, Hugo Vomáčka. Dále zvolen br ing. Ivan Šelonin techn. poradcem. Cleny výboru zůstali nadále bří Jan Kudera, Antonín Nyklíček, Stanislav Roušek, Josef Vondřejc st náhradníky Frant. Hrdina, Frant. Mudruňka a Ludvík Kosař, revisory účtů bři. G. Burget a Baže.



Až do té doby zabývalo se Družstvo, resp. jeho výbor hlavně přípravnými pracemi pro stavbu sokolovny a po ztroskotných různých pokusech o získání nějakých mimořádných příjmů, jako z hostinských účtenek, krabiček od cigaret a zápalek, staniolu atd. obmezila se činnost jeho jen na vybírání pravidelných příspěvků od členů Družstva a podnikání příležitostných sbírek na stavební základ. Nicméně sluší uznati jeho přičinění, mohlo-li vykázati ke konci r. 1927 jmění Kč 76.631.70.

Vlastní práce stavební zahájena byla v neděli dne 29. dubna 1928 "první m kopem", provedeným slavnostně starostou Jednoty Janem Kuderou a starostou Družstva C. Tláskalem I" účasti všech složek cvič. členstva, dorostu, žactva i členů přispívajících, načež se ihned členstvo dalo do kopání základů. S vlastním zděním započato v úterý dne 31. července 1928 ráno, dne 16. záři t. r. slaveno položení pamětního kamene. Bohužel počasí toho dne nebylo podniku příznivo, takže výsledek slavnosti zůstal za očekáváním.

Stavba pokračovala pak rychle kupředu, takže v polovici listopadu 1928 dosáhla rov-a na zunu téhož roku ocitla se pod střechou.

Tím však byly finanční prostředky vyčerpány a bylo třeba starati se o příliv.



Ve výborové schůzi Družstva dne 22. června 1928 bylo usneseno provésti upisovací akci po městě a zvoleno sedm dvojic vlivných bratří, kteří s nevšední ochotou se ujali této práce, jež také korunována byla pěkným výsledkem. Bylo upsáno 168.522 Kč, které složeny z části hotově, z části ujednány na splátky. Veškeré tiskopisy a upisovací knihy darovali bratři Štiler a Kopáček. Mimo to byly rozeslány žádosti o dary všem zdejším peněžním ústavům a spolkům.

Následující rok 1929 a počátek r. 1930 přinesl starost o dohotovení stavby a aspoň nejnutnější vnitřní zařízení, rovněž i upravení okolí budovy a oplocení. Na delší dobu musí býti odsunuta definitivní úprava letního cvičiště.

Ve složení výboru Družstva v poslední periodě nenastaly zvláštní změny. Jen za techn. poradce br. ing. Ivana Šelonina, jenž se přestěhoval do Chrudimě, nastoupil br. Ing. Martinek.

Aniž bych snad chtěl zmenšovati zásluhy ostatních bratří, jest mi nicméně milou povinností zvlažte poděkovati bratru ing. Ivanu Šeloninovi, který s nevšední ochotou a bezpříkladnou svědomitostí věnoval svůj volný čas naší sokolovně. Vykonával technický dozor, vypracoval návrhy a rozpočty veškerých prací betonářských, vše bezplatně a nezištně, v čemž ruku v ruce šel s br. Jaroši. Pourem, jednatelem, početvedoucím, vrchním stavebním dozorcem a "partafírou", jehož práci, snahu a zásluhy o účelné a pokud možno levné provedení stavby nelze doceniti. Ačkoli někdy mluvil v hádankách ("je to a není to, ale je to"), po druhé snad zase kapánek ostře, musí se mu to odpustit již vzhledem k jeho obrovské práci, kterou Družstvu, resp. Sokolu prokázal. Nenašel by se druhý bratr, který by jej by mohl nahraditi.

A co říci našim "strážcům pokladu", br. Imlaufovi, obětavému br. Nyklíčkovi a zejména br. St. Rouškoví, jehož ani ta nejsladší slova nedovedla pohnouti k větší povolnosti a jenž svojí chladnou rozvahou a zkušeností dociloval rovnováhy v konání výboru Družstva a ukazoval na správnou cestu, kterou se Družstvo musí bráti, aby bez úrazu došlo svého cíle, jakož i náš vzorný zapisovatel a diplomatický zástupce br. Vomáčka, který i nejspletitější případy s dodavateli dovedl řešiti hravě a ke všeobecné spokojenosti. Však i ostatní bratři, každý dle své možnosti a schopnosti, přispívali ke společnému dílu a mají zajisté všichni radost, vidouce výsledek své činnosti a práce.

Nuže, nyní stojí tam krásná jako princezna z pohádky, celá bílá uprostřed bujné zeleni, ta naše sokolovna a dnes odevzdáváme ji slavnostně mateřské Jednotě s tím, aby byla jako maják, o nějž by se tříštila vlna národní vlažnosti a z něhož šířilo by se světlo kultury tělesné, duševní i mravní do širého kraje, aby byla sokolským hnízdem, z něhož by vycházeli mužové orlích zraků a pevných paží, hodní nástupci těch, kteří nám vybojovali naši svobodu.


"Jediný dobrý čin více moudrosti na člověku ukazuje než tisíc krásných slov bez skutků."
Daniel Adam z Veleslavína.




Jarka Pour, poručík evidenční služby.
Jak jsme stavěli sokolovnu.

Když jsme byli poměry donuceni k stavbě sokolovny, požádali jsme br. Fr. Krásného, architekta z Prahy, aby nám vypracoval plány. Podal sice již dříve jeden návrh, ten však nevyhovoval, jelikož by sokolovna byla příliš malá. Vypracoval nový, větší, ten však byl zase tak veliký, že by sokolovna byla nad naše síly. K tomuto druhému návrhu vypracoval br. O. Richtr rozpočet, který br. ing. Šelonín přezkoušel a já číselně přepočítal.



Na podkladě čísel, ke kterým jsme podle zmíněného rozpočtu dospěli, jsme navrhli tři možnosti a to:
1. projekt se dvěma sály a jevištěm mezi nimi,
2. projekt s jedním sálem a přísálím s příslušenstvím,
3. projekt pouze s jedním sálem a příslušenstvím.

Ve spolčené schůzi výborů Jednoty a Družstva jsme se rozhodli pro projekt druhý, to jest pro stavbu sokolovny, ve které by byla velká dvorana s přísálím, prostorné jeviště, loutkové divadlo, přednáškový sál, jídelna, výborovna, sborovna a šatny pro herce. Bratr Krásný vypracoval pak podle tohoto našeho návrhu přesné plány a rozpočet, ovšem bez udání čísel.

Jednali jsme o způsobu provedení stavby. Původně jsme měli v úmyslu provésti celou stavbu ve vlastní režii. Avšak po uvážení všech výhod a nevýhod tohoto způsobu provádění stavby jsme od něho upustili. Rozhodli jsme se, že si potřebný materiál stavební opatříme sami, stavitelské a řemeslnické práce zadáme za jednotkové ceny.

Abychom zjistili částku, kterou pravděpodobně bude statí sokolovna, vypsali jsme omezenou soutěž na práce stavitelské a práci klempířskou. K soutěži byli vyzváni místní stavitelé, bratří Jánský, Jarkovský a Richter, z cizích pak architekt O. Medek a stavitel Hořeňovský, oba z Pardubic. Bratr Jarkovský se pro nemoc soutěže vzdal a p. Hořeňovský nabídku nepodal. K soutěži na práci klempířskou byli vyzváni místní řemeslníci pp. Černík, Smolová a Sobotka. Soutěže se zúčastnili pouze p. Černík a Sobotka. Ostatní práce nám pak ocenili místní řemeslníci bezzávazně.

Mezitím jsme se starali o to, kde bychom koupili nejvýhodněji stavební materiál, kterého jsme podle rozpočtu br. Ing. Šelonína měli potřebovati následující množství:
cihly 400.000 kusů za 147.630 Kč,
písek kopaný 918 m3 za 32.130 Kč,
písek říční 606 m3 za 23.634 Kč,
písek bolehošťský 463 m3 za 14.520 Kč,
vápno za 24.947 Kč,
cement železoportlandský 464 q za 15.729 Kč,
cement portlandský 138 q 52.553 Kč,
železo 196 q 33.320 Kč,
dovoz 600 m3 kamene 4.800 Kč,
kámen 600 m3 12.300 Kč,
dohromady materiálu za 361.563 Kč.

Práce stavitelské, řemeslnické a instalace měly státi:
zednická 305.328 Kč,
betonářská 117.793 Kč,
kamenická 63.988 Kč,
tesařská 135.887 Kč,
pokrývačská 33.649 Kč,
dohromady 656.649 Kč;
klempířská 21.954 Kč,
truhlářská 118.869 Kč,
zámečnická 19.441 Kč,
sklenářská 8.070 Kč,
natěračská 11.276 Kč,
kamnářská 2.803 Kč,
čalounická 4.865 Kč,
malířská 10.102 Kč,
různé 4.685 Kč,
dohromady 202.952 Kč;


kanalisace a vodovod 56.907 Kč,
ústřední topení 116.450 Kč,
hromosvody 1.200 Kč;
elektrické zařízení nebylo odhadnuto, jelikož jsme přesně nevěděli, jak bohatě bude vypraveno, zvláště na jevišti,
dohromady na Kč 174.557 Kč.

Sečteme-li dohromady tyto částky, měla naše sokolovna býti postavena za okrouhlou částku 1,394.940 Kč bez elektrického zařízení a vnitřního zařízení, jako stolů, židlí, tělocvičného a jiného nářadí.
Předpokládali jsme, že se tato částka sníží prací členů, propůjčením potahů, úsporou na materiálu a pod., takže bude nejvýše státi i se zařízením jeden a půl milionu.
Pěkná částka, ale jak ji uhradíme?
Již před vánocemi roku 1927 byla zvolena tak zvaná finanční komise, do které byli zvoleni bratři: Vondřejc Josef st., Nepilý Václav, Imlauf Karel, Kopáček Otto a já, aby se starala o zaopatřování úhrady na naši novostavbu. Jednalo se o mnohých námětech, z nichž byly některé těžko proveditelné, jiné pak se buďto neosvědčily, nebo mnoho nevydaly. Dali jsme do místních hotelů a hostinců účtenky pro číšníky a prodávali jsme tak zvané cihly. Obě tyto akce zklamaly a nevytěžili jsme tolik, kolik jsme předpokládali. Dále jsme požádali místní obchodníky, aby rozeslali svým dodavatelům letáky, které jsme jim dodali, ve kterých jsme žádali o příspěvek na sokolovnu. Všichni nám vyšli ochotně vstříc, takže tato akce vynesla celkem 12.353 Kč. Akci tuto provedli bratři Imlauf, Nepilý a Vondřejc st. bratři Burgert, Imlauf, Vondřejc sestavili seznam příslušníků a příznivců Nového Města nad Metují, kterým byly rovněž rozeslány žádosti o příspěvky. Tím jsme získali částku 8.420 Kč.
Hlavní činnost finanční komise měla býti upisovací akce u členstva a všeho místního občanstva. Jelikož na tuto akci dřívější finanční komise nestačila, byla rozšířena a ve schůzi výboru dne 22. června 1928 byla zvolena nová, rozšířená finanční komise, která se hned ujala práce. Do této komise byli zvoleni následující dvojice bratří:
Burget Gustav a Herzig Jaroslav, Kopáček Otto a Svoboda Jan, Nyklíček Antonín a Syrovátko Vilém, Stekl Jaroslav a Vondřejc Josef, Hodek Josef a Václavík Jarka, Vančura Josef a Vomáčka Hugo, Suchánek Jaroslav a Baladová Věra. Všichni ujali se této práce s nevšední ochotou. Jejich činnost byla korunována velice pěkným výsledkem, částkou 168.522 Kč.

Dále jsme zaslali žádosti všem místním peněžním ústavům a spolkům, kteří nám darovali 8.693 Kč. Veškeré tiskopisy a upisovací knihy potřebné k této akci nám datovali bratří Štiler a Kopáček. Stavební Družstvo mělo jmění 107.142. Kč, stavební fond Jednoty činil 567.287 Kč, ostatní akce vynesly částku 890 Kč, měli jsme tudíž jmění, nebo peníz, s nímž jsme mohli počítati, v celku 852.534 Kč. Nebrali jsme v úvahu členskou pracovní povinnost, 100 hodin pro bratra a 50 hodin pro sestru, což činí asi 100.000 Kč, hodnotíme-li jednu hodinu na 3 Kč, jak bylo valnou hromadou Sokola stanoveno. Zbývá nám ještě nekrytá částka asi 650.000 Kč, kterou jsme byli nuceni hraditi výpůjčkou.

Při mimořádné valné hromadě Sokola dne 12. července 1928 bylo o všem bedlivě uvažováno, i o značném zatížení, které nám stavbou vznikne, ale podíváme-li se na jiné Jednoty, které začaly stavěti své stánky s mnohem menším kapitálem a přece své dluhy splácejí, vidíme, že činnost jejich nejen že se nezmenšila, nýbrž ještě vzpružila. Tato schůze rozhodla, že sokolovnu, naši "zlatou kapličku", stavěti budeme.

Nyní nastala doba pilné práce. Vlastní práci isme zahájili malou slavností, "prvním kopem", v neděli dne 29. dubna 1928. Začali jsme členskou prací, vykopávkou pro základy a místnosti v souterénu, kterou jsme hodlali provésti vlastní silou. Přepočítali jsme se však. Zemina byla příliš tvrdá, ba místy i pevná skála, takže členstvo na tuto práci nestačilo a bylo nutno přizvati síly odborné - dělníky. Vykopávku jsme provedli ve vlastní režii. Vykopaná zemina byla odvážena do starého městského lomu pod parkem povozy a úzkokolejnou drahou, kterou nám s nevšední ochotou zapůjčilo ředitelství cukrovaru v Meziříčí. Před tím jsme již začali svážeti stavební materiál, cihly a písek, který nám zdarma pomohli svážeti pp. rolníci z Vrchovin, Nahořan a Bolehoště.

V úterý dne 31. července ráno započato s vlastním zděním. Stavba pokračovala pak - dík pohodlnému počasí - rychle kupředu bez zvláštních nehod. Do zimy roku 1928 byla provedená v hrubé stavbě. Doufali jsme, že přes zimu provedeme vnitřní instalaci kanalisace, vodovodu, elektrického vedení, ústředního topení a jiné práce, které snesou studené počasí. Leč zima byla tak krutá, že jsme pracovati nemohli. Práce ty byly pak prováděny až na jaře 1929 a tím bylo zdrženo dokončení celé stavby.

Nyní něco o tom, jak jsme stavbu zadávali. Všechny práce jsme zadávali jednotlivě v omezené soutěži za jednotkové ceny. Vyzvali jsme vždy místní i okolní řemeslníky a firmy, aby se soutěže zúčastnili. Podle obdržených nabídek jsme pak posoudili výhodnost každé nabídky a podle toho zadali.

Provedení různých prací jsme svěřili takto:

Práci stavitelskou, kamenickou, tesařskou a pokrývačskou firmě Oldřich Richter a Fr. Cihlář v Novém Městě nad Metují za celkovou částku 656.651.43 Kč, za práce tyto jsme však zaplatili 669.784.45 Kč, překročili jsme tedy rozpočet o 22.550.22 Kč.

Klempířskou práci prováděl p. Č. Černík. Měl ji provésti za částku 21.954.83 Kč, avšak účet činil 23.303.30 Kč.

Truhlářská práce byla svěřena p. Antonínu Valáškovi za částku 72.339.- Kč, provedl však za 80.661.65 Kč.

Práce zámečnická byla rozdělena, a to kování oken p. Frant. Koukoloví za 5.100.- Kč,

kování dveří p. Fr. Neumanovi za 4.860.- Kč.

Potřebné kování a zámky dodala firma J. Rousek a synové za 8.979 Kč 85 h.

Kování bronzových mříží na hlavních dveřích se uvolil zhotoviti p. J. Černý. Potřebný materiál k tomu dodají bratří Rouskové zdarma. Mříže ty však nejsou dosud hotovy.

Br. Jos. Rybín a Valášek Josef provedli práci sklenářskou za 13.180.- Kč, rozpočet zněl na 14.685.- Kč.

Broušená skla do dveří dodal br. Břich Josef z Bohuslavic za 640 Kč.

Práce natěračská byla svěřena bratrům Fr. Červinkovi a V. Mackovi za 15.696.30 Kč, provedli ji však za 16.612.25 Kč.

Bratří Rejzek a Rajmund měli provésti práce malířské za 8.520.- Kč.

Práci kovářskou jsme zadali z volné ruky br. Pejskařovi a Morávkovi.

Instalací kanalisace a vodovodu navrhla a provedla firma Ludvík Kapoun z České Třebové. Práce ta byla zadána za částku 55.927.- Kč, účet však zní na 77.527.40 Kč.

Návrh a provedení ústředního topení bylo svěřeno firmě J. Bušek a synové z Hořic za částku 109.456.- Kč, provedení však stálo 129.425.65 Kč.

Návrh instalace rozvodu elektrické energie nám navrhl br. A. Sedláček, elektrotechnik z Králové Dvora n. L. Instalaci pak provedl br. Václav Bém. Rozpočtová částka činila 17.000 Kč, účet však vzrostl na 22.586.25 Kč.

Hromosvody zdarma instaloval rovněž br. Bém, elektrotechnik, pouze za materiál potřebný k této instalaci jsme zaplatili částku 700.- Kč.

Jak z uvedených čísel jest viděti, překročili jsme skoro všude rozpočet. Překročení tato jsou odůvodněna tím, že jsme přední část budovy po každé straně o 1 m rozšířili, abychom získali prostornějších záchodů a šaten. Jídelnu jsme zvětšili a zvýšili, instalace rozšířili, na balkoně utvořili stupňovitou podlahu atd. Všechna tato opatření se ukázala výhodnými a praktickými, takže zvýšený naklad ten jest úměrný.

Stavebního materiálu bylo spotřebováno celkem za 291.965.76 KČ. K tomuto však musím připočísti 600 m2 kamene, který nám darovala obec novoměstská, 50.000 kusů cihel darovaných br. Rouškovými, 30.000 kusů cihel darovaných br. O. Břichem a 1.000 cihel od br. J. Vlčka z Křovic. Oceníme-li všechny tyto dary, vykonanou práci povoznickou pp. rohlíky z okolí i zdejšími majiteli potahů a jinými úkony, které byly zdarma provedeny, mimo pracovní povinnost členů, činí celkovou částku 50.235.98 Kč.

Práce stavitelské, řemeslnické a instalační nás stály celkem 181.678.30 Kč. Zařízení budovy, ačkoliv není nijak přepychové a máme jen to nejnutnější, čeho jest potřebí, přece si vyžádalo nákladu asi 167.786.- Kč. Cena tělocvičného nářadí není v teto částce uvedena a činí 18.158.30 Kč. Skoro polovinu z výše uvedené částky si vyžádalo zařízení jeviště, které jsme se snažili zaříditi co nejmoderněji a doufáme, že se nám to podařilo.

Elektrickou instalaci s rozvodnou deskou provedl br. Bém.

Odporový stroj dodal A. Vohralík, Praha VIII.

Horizontové lampy br. Albín Stára a železnou konstrukci jevištního zařízení bratří Rouškové. Prostorné toto jeviště vyhovuje nyní největším požadavkům, jaké na venkovské jeviště můžeme klásti. Na technické zlepšení jeviště přispěje spolek divad. ochotníků "Tyl". Zařízeni přednáškového sálu, který jsme nazvali "Bartoňovou síní", se na svůj náklad s nevšední ochotou uvolil provésti br. J. Bartoň-Dobenín.

Okolo sokolovny máme pěknou zahradu s prostorným cvičištěm. Zahrada byla však ještě předloňského roku polem a bylo nutno ji zaříditi a osázeti stromy. Laskavosti Okrašlovacího spolku v Novém Městě, který nám daroval vzrostlé lípy, a br. Bartoně-Dobenína, který nám daroval křoviny a slabší lípy na alej kolem plotu, podařilo se nám zahradu upraviti. Jen cvičiště čeká ještě na konečnou úpravu. Úprava zahrady, postavení stánků, hudebního pavilonu, záchodů a oplocení vyžádáte si až dosud nákladu asi 100 000 Kč. Číslo to však není konečné.

Až dosud jsme vydali na stavbu a zařízení sokolovny částku 1,432.710.- Kč, za zahradu 100.000.- Kč, což činí dohromady 1,532.710.- Kč. Celá naše sokolovna i se zahradou bude tedy státi asi 1,738.000.- Kč. Původní rozpočet jsme překročili a to dosti značnou částkou asi 140.000.- Kč, nepočítáme-li zařízení zahrady, které jsme původně nebrali vůbec v úvahu. Dosud máme vypůjčeno na stavbu celkem 750.000 - Kč od Městské spořitelny.

Sokolovnu máme pěknou, můžeme býti na ni plným právem hrdi, potvrzují nám to cizí hosté a bratří, kteří ji viděli. Jest nejen naší chloubou, ale i ozdobou celého města.

V této chvíli vděčně vzpomínáme všech, kdo jakýmkoliv způsobem, zvláště však peněžitým příspěvkem umožnili nám uskutečniti, co po celá desítiletí bylo jen pouhým mém.


"Snad je to poslední dopis, který Vám posílám. Vstupuji právě jako dobrovolník do leského pluku, který se organisuje v Kijevě. Proč tak činím, myslím. Vám bude lehko uhodnouti. Mohl bych sedět zde na Kavkaze pěkné v teple, bez nebezpečí, jako žijí jiní. Ale mě táhne tam ne snad touha po dobrodružství nebo po slávě, naopak, cosi mi povídá, ze se živ nevrátím - je tu něco jiného, čím jsem nucen k tomuto kroku. Je to čest, sokolská čest, a ta musí zůstat neposkvrněnou, vidím, že je to boj za svobodu nás, Čechů. A bylo by opravdu hanbou, abych zůstal doma a nepomohl, byt to stálo život, v boji za svatou věc."
Z dopisu plukovníka ]. Švece rodičům.





Joza Tomek, výr. textilií.
Naše loutkové divadlo.
Zábavní odbor Sokola staral se vždy, již od svého založení, o to, aby nejen členové Sokola, ale i ostatní obecenstvo aspoň za čas mělo nějaké povyražení, ušlechtilé a přitom oby Sokol měl také nějaký hmotný zisk. Peněz bylo stále potřebí, ať již na zakoupení nového nářadí, nebo na opatření cvičiště a konečně vlastní tělocvičny, před léty nedostižný ideál, dnes hotová skutečnost. To vše však bylo jen pro dospělé, na děti, budoucí stoupence myšlenky sokolské, se vůbec nevzpomnělo. Až i. 1908 rozhodl se zábavní odbor k mému návrhu koupiti loutkové divadlo od p. Hurdálka z Červeného Kostelce za 270 konin, které si ovšem Sokol musil vypůjčiti. Ředitelem dřevěného personálu stal jsem se ovšem já jako navrhovatel; znamenitou pomocnicí stala se mi sestra M. Kafková, jež veškeré loutky vždy ke každé hře oblékala, kostýmy žila, všemožně spoluúčinkovala - a činí tak podnes - a br. Rudolf Paďour. Později před válkou br. Vejrek zhotovil úplně novou kostru jeviště a br. Ad Dyntar některé dekorace. Po válce namaloval nám akademický malíř br. Klas z Prahy, jenž právě toho roku maloval zde v zámku br. Bartoně-Dobenína, úplně nové proscenium s oponou a několik dekorací. Potom jsme koupili některé nové loutky, umělecky řezané od J. Veselého z Příbramě.


Před 20 lety bylo to první loutkové divadlo v celém širém okolí. Začali jsme hráti dne 28. února 1908 a shovívavé úsměvy bratří a sester nás doprovázely. Hráli jsme starou hru Kopeckého "Oldřich a Božena" v hostinci "Na rychtě". Publika - malého i velkého - bylo nabito, úspěch rozhodný, "hmotný" výtěžek nad očekávání služný. To nás ovšem k další činnosti jen podnítilo a hráli jsme pak velice často. Brzy jsme se museli stěhovati a naše dřevěná společnost našla útulek v letním paviloně hostince br. Kuřátky, kdež jsme hráli až do války. Válka přerušila naši "uměleckou" činnost, ale od r. 1919 až do r. 1925 isme hráli zas, nejprve opět v hostinci Kuřátkově, potom nějaký čas u Rambousků a u Syrovátku (v Besedě) a pak zase u Kuřátků. Od r. 1925 jsme zaháleli nemajíce místnosti; uznáváme, že naše malé publikum nechová se vždy dosti mírně, ale to nebylo pravou překážkou. Od r. 1929, kdy Sokol postavil sokolovnu a v ní i místnost pro loutkové divadlo, našla i naše dřevěná společnost stálý útulek a odtamtud se již nehneme, tam jsme doma, to je naše, vsak jsme si na to také přispěli, také jsme na ten náš stánek vydělávali. Za dobu našeho trvání jsme hráli celkem 149krát. a to:
r. 1909 16krát,
1910 11krát,
1912 12krát,
1913 17krát,
1914 6krát,
1919 3krát,
1920 7krát,
1921 16krát,
1922 20krát,
1923 12krát,
1924 7krát,
1925 2krát,
1929 7krát,
1930 5krát.


Do války odvedli jsme na stavbu tělocvičny přes 5 tisíc korun a také po válce jsme přispěli na stavbu penízem velmi značným.

Zdar naší činnosti v nové sokolovně!



Jan Voborník, ředitel škol.
Mužové o novoměstský Sokol zvláště zasloužilí.

Již tlíte v zemi, k níž jste láskou vřeli,
nad vámi dřímá ticho teskných dum;
jen časem v útulek váš osamělý
zní davu slavnostního ruch a šum.
A některému z vás již věnce nosí
jen bělovlasý kmet, druh z dávných dob,
a některému již jen oblak rosí
kdes v koutku neznámém zapadlý hrob.
To nadšení, jež zářilo vám s čela,
ten vřelý cit, jenž prsa vaše hřál,
nechť lebky ztrouchněly a srdce ztlela,
i v popelu se, věřím, jiskří dál;
vždyt probuzoval kdysi mrtvé k žití
a dosud hvězda nad námi se třpytí -
váš jasný ideál.
Sv. Čech.



Ne, neumřeli jste, jako neumírá myšlenka jednou zrozená a jako věčně žije jednou zrozený čin a v těsně spiatém řetěze příčin a následků dává vznik novým myšlenkám, podněcuje k novým činům. Není smrti, je věčné pokračování života v nových tvarech. A tak i vy dnes jste tu s námi, cítíme vánek vašich myšlenek, slyšíme zvuky vašich slov, vidíme vaše činy. Ó, bratři, buďte s námi stále, veďte nás, posilujte nás i ty, kteří jednou po nás přijdou, až nás tu nebude!

Je velká řada těch bratří, kteří získali si nehynoucích zásluh o vznik a rozvoj naší Jednoty a není bohužel dosti místa, abychom se zmínili o Všech a měrou, jakou by si toho Zasloužili. Jen nejpřednějších tu vzpomínáme. Je to Br. Josef Jodas, tajemník okresního zastupitelstva a pozdější c.k. okresní hejtman v Poličce, zemřel r. 1919 v Jilemnici. Byl prvním starostou Jednoty po schválení jejích stanov, spisovatelem jejích pamětí a prvním nadšeným sokolským pracovníkem. Při svém zvolení starostou dne 22. března 1868 pronesl ke členstvu řeč, z níž na doklad, jakého ducha zasévali v Sokolstvo jeho zakladatelé, cituji aspoň několik vět:

"Zvolili jste mne za svého starostu. Nastupuje úřad a hodnost starosty vašeho chci vám býti bratrem, chci vám býti otcem, chci vám býti starostou opravdovým. Sokolská jednota naše budiž nám bratrstvem a bratr bratra nikdy nesmí zapříti. Bratrská jednota naše budiž celému vůkolí představitelem volnosti a nové svobody, budiž chloubou našeho starobylého města a spoluobčanům vzorem svorného působení. Bratrská naše jednota budiž i drahé vlasti novým obrazem nezlomné naší vůle, netušené naší síly, úžasného našeho pokroku našich šlechetných úmyslů a statečných činů."

A při zahájení cvičení v zahradě, zvané "Dřevník", dne 3. května 1868 pravil:

"Zde cvičiti budeme svou sílu a pružnost, svou rozvahu a odvahu, své svaly i smysly. Zde chceme dospěti na muže bystrého ducha a silných paží, na muže rady a činu, na muže rozhodné, odhodlané a vlastenecké."

Při slavnosti svěcení praporu o Božím těle r. 1868 odevzdávaje členstvu prapor, ozdobený nápisem:

"Tužme se!" pravil:

"Tužme se jest naše heslo. Tužiti síly těla i ducha, toť úkol náš. Tužením sil zotaví a dospěje zakrnělé a slabé plémě opět k rytířské chrabrosti, nabude hrdinské síly a mravní vznešené povahy. Tužením sil nabudeme mocného sebevědomí, naučíme se i práv svých vážným slovem a udatným ramenem opravdově hájiti, dovedeme za vlast a národ žíti i umříti.

Br. Josef Král, bývalý hostinský v č. 34 b, (nyní hostinec Na rychtě), první jednatel Sokola. Po mnoho roků sloužil oddaně Jednotě a byl i vězněn několik dní za to, že prý táboře lidu na Dobeníně r. 1868 provolal Rusům tehdáž zapovězené "Urá". Zemřel r. 1886.

Br. Ferdinand Zákravský, hostinský v domě č. 353 (nyní továrna Králíčkova), byl po 15 let) náčelníkem Jednoty (od jejího založení až do r. 1882), viděl její zrození, počáteční rozmach, pak znenáhlé klesání, úpadek a nečinnost v letech 1877-1880, ale i opětné vzkříšení r. 1881 a další rozkvět. Při svém domě měl vlastní tělocvičnu, kterou r. 1882 nabídl Jednotě k užívání a když pak si koupil hostinec nyní u Kuřátků, šla Jednota s ním a bratři cvičili dole v hradebním příkopě. Zemřel r. 1890.

Br. Jindřich Pachman. Když přišel r. 1881 s druhem svým Rudolfem Peškem jako mladý litograf do závodu Böhmova, našel Sokol v úplné nečinnosti. Jednota sice nepřestala trvati, ale neměla jednatele, nekonala schůzí a členstvo necvičilo. Ani tělocvičného nářadí nebylo a spolková pokladna byla prázdná. Avšak právě toho roku zásluhou starosty br. Jos. Neumanna a zvláště usilováním nově zvoleného jednatele br. Ant. Lukše začala se jednota probouzeti z těžkého spánku. Oba noví příchozí, nadšení Sokolové, ihned se přihlásili za členy a ujali se buditelské práce. Pešek r. 1884 zvolen členem výboru, r. 1886 jednatelem a r. 1189 náměstkem náčelníkovým" - umírá r. 1894 ve věku 35 let jako náčelník jednoty. Pachman r. 1887 členěni výboru a r. 1890 jednatelem, jímž zůstal až do své smrti r. 1926. Jindřich Pachman, skromný, trpělivý, svědomitý a neúnavný pracovník, vždy přímý,poctivý a otevřený, získal si neocenitelné zásluhy o rozvoj Sokola novoměstského, jemu věnoval všecko své nadšení i všecku svou lásku a pracoval ještě, i když už zákeřná choroba mu kopala hrob. Po 35 roků byl jednatelem Sokola, viděl jeho dny ponížení i slávy, klíčící naděje i jejich splnění. Za svou záslužnou činnost jmenován byl čestným členem Jednoty a Česká obec sokolská na důkaz uznání ofetovala mu kovovou plaketu "Na stráž". Byl činným i v ostatním veřejném životě a Národní jednota severočeská dala mu r. 1926 rovněž kovovou plaketu za jeho práci menšinářskou. Zemřel dne 13. října 1926 v 6j. roce svého věku a sokolská jednota na svůj náklad mu vypravila důstojný pohřeb.

Br. JUDr. Jan Vostřebal, advokát v Novém Městě nad Met., rodem z Rychnova n. Kněz., (nar. r. 1858). Přišel do Nového Města r. 1890 a ihned se chopil veřejné činnosti, zvláště v Sokole. R. 1894 stal se jeho starostou a zůstal jím až do své smrti, která ho neočekávaně postihla dne 8. července 1927. Po 23 let stál v čele Sokola, spolu s jednatelem Pachmanem jej vedl k rozkvetu, připravoval uskutečnění jeho snu - postavení vlastního stánku, ale jako br. Pachman, ani on se ho nedočkal umíraje, když vlastně už všechno bylo připraveno. Za své zásluhy byl také jmenován čestným členem jednoty. Byl i jinak veřejně velice činný a po dvakráte byl i starostou města. Pohřben jest v Rychnově n. Kn.

Antonín Lukeš, kancelářský úředník u notáře Schmidta, byl hlavním obnovitelem činnosti Jednoty r. 1881. Když se dověděl, že spolek vlastně nezanikl, že nepřestal trvati, nýbrž že je pouze nečinný, došel k tehdejšímu starostovi AI. Neumannovi a požádal ho, aby svolal výborovou schůzi, což se i stalo. V té bylo rozhodnuto, aby se ihned svolala valná schůze a provedeny byly volby. Předsedou zvolen Jos. Neuman a Ant. Lukeš jednatelem, jímž zůstal až do r. 1885. Od r. 1893-1895 byl i starostou Jednoty, potom náměstkem a pak až do r. 1905 členem výboru. Při Sokole stál vždycky věrně, i když později nebyl v popředí a zásluhy jeho byly také uznávány. Již r. 1881 usnesla se valná schůze na tom, aby bylo zaznamenáno v zápise:
"Nesmíme opomenouti jméno buditele a pilného dělníka na národa roli dědičné, bratra Antonína Lukeše. Po jaroměřské poradě (sokolský sjezd dne 6. VI. 1881, na nějž byl Ant. Lukeš se 3 jinými bratry delegován jako deputace, p. p.) jako nový život prolétl zmíněným bratrem, staral se především o přívržence, volal české srdce, napomínal k srdnatosti a odhodlanosti. Práce jeho přinesly dobré ovoce, neboť našel hojnost přívrženců, v kterých podobné smýšlení se probudilo."

V pamětní knize, kterou od té doby po několik let sám vedl, zapsal:

"Sokolové! V dobách těžkých, dobách zlých sluší mužům ráznost, svornost a vytrvalost. Nechť ctnosti tyto zdobí každého z vás, nechť jsou vám vodící hvězdou na dráze k slavné budoucnosti a všude, kde hájení cti sokolské s povinností vaší se setká."
Zemřel r. 1929 v Novém Městě n. Met. a jest zde pochován. Čest budiž světlé jejich památce!



Myšlenka sokolská, řád sokolský a kázeň staly se ideou naší vítězné armády. Čestnost, kterou Sokolstvo vždy pěstovalo, staň se vlastnictvím celého národa!"
T. G. Masaryk.



Joza Tomek, výr. textilií.
Vzpomínky starého Sokola.
I.
Jako jinoch sedmnáctiletý vstoupil jsem do Sokola a byl jsem přítomen všem sletům vSeaokolským počínaje druhým r. 1891 a konče osmým r. 1926 a také jsem na nich cvičil. Viděl a shlédl jsem ten vzrůst, kdy o druhém sletě cvičilo nás 2.400 a o osmém 30 tisíc mimo ženy a dorost. A tu se mi vždy vloudila do mysli vzpomínka na Tyrše, kdyby nás tak viděl, kdyby viděl, jak se jeho myšlenka v našem národě vžila a jaké vydala ovoce! Tu maně vloudila se mi do očí slza a ústa zašeptala: "Proč musela ta drahá duše nás tak záhy opustiti? Proč neuviděla toto vítězství Sokolstva a celého našeho národa? Proč musel tak tragicky zahynouti tam daleko v Alpách ve chladných vlnách divoké říčky Aachy, vzdálen svých drahých a milovaného svého Sokolstva?" Ano, vidy velmi vroucně jsem na něj vzpomínal, poněvadž jsem ho osobně znal a dosud velmi živě se na něho pamatuji. Bylo to v r. 1877 v měsíci červnu, kdy dlel u nás v Rezku spolu s doktorem Sladkovským, jenž byl nedávno propuštěn z vězení, na letním bytě na zotavenou. Byl ve městě všude velmi dobře znám a lide mu říkali "bílý pan profesor", protože chodil stále v bílém plátěném obleku s bílou čapkou. S každým se zastavil, s každým promluvil několik slov, i s dětmi nebo stařenkami a lidé ho měli velice rádi. Zvláštností jeho bylo, že šel-li do kopce, zvedl vždy dosti veliký kámen a nesl jej na rameni nahoru, aby se otužoval. Jednou se po klidném našem městečku náhle roznesla zvěsť, že v neděli k nám zavítají Sokolové. Nastal veliký ruch. Domy byly ozdobovány prapory, různými nápisy a zelení a taveny slavobrány. Nastala neděle, plná slavnostního ruchu. Již dopoledne začali se sjížděti Sokolové z Náchoda, Skalice, Jaroměře a Král. Dvora. Odpoledne šel průvod s hudbou k vile, v níž Dr. Tyrš byl ubytován. Bylo vítání, děkovné řeči a pochod do Rezku, kde se vše oddalo zábavě. Sokolové konali cvičení v běhu, skoku, zvedání činek a j. Tyrš na vše se zájmem se díval Živě se na vše pamatuji, bylť jsem, chlapec jedenáctiletý, také přítomen. Dosud vidím Tyršovu postavu, jeho klenuté čelo, bystré oko, střižený vous. V tom dal Tyrš přinésti veliký, silný kaučukový kruh a vyzval vždy některého člena, aby do něho vstoupil a rukama jej táhl vzhůru, až se stalo, že jej jeden Sokol přetrhl. Obšírněji o této příhodě se vypravuje v Památníku Sokola královédvorského z r. 1912 a mohu jen potvrditi její pravdivost. Snad od té doby působil na mne Sokol kouzlem neodolatelným.


II.
R. 1918 byl zájezd na veřejné cvičení v Týništi. Jedeme na žebřiňáku, jak tehda bylo .zvykem, a za tmy vracíme se zpět a bez světla. Noc byla tmavá, hluboká, lesem poskakovala světélka, bludičky, krásná podívaná v letní noci. V tom křižovatka uprostřed lesa a nikdo nevíme, kudy kam. Nazdařbůh dáme se jednou cestou a po hodině jsme venku. "Zastavit", zvolá velikán br. Švehla, "podívám se, kde jsme!" Vůz stanul, bratr Švehla se sokolsky pružně vyšvihl a "šplách, šplách" ozvalo se u samého vozu. "Bratři, já jsem ve vodě", ozval se zdola zděšený Švehlův hlas. A skutečně! Stáli jsme na samé hrázi rybníka, ještěě krok a byli bychom všichni ve vodě. Uhnuli jsme koně a svítíce si zápalkami na cestu po dlouhém tápání dostali jsme se do vesnice, kde jsme si vypůjčili lucernu a tak šťastně, ač hodně pozdě, dostali jsme se domů.


III.
Jindy jsme jeli na veřejné cvičení do Hradce Králové, ovšem že zase na žebřiňáku. Černilově bylo právě posvícení. Zvali nás, abychom se stavili v hospodě, ale my nic a jen "k Hradci". K večeru po cvičení jedeme zpět. Byl září, ale teplo náramné. Sotva jedeme půl hodiny, zdvihl se prudký vítr, přihnala se bouře a nastala tma, že nebylo na krok viděti. Kočí práskl do koní, abychom bouři ujeli, jeli jsme jako čerti, ale marné, bouře byla tu. Hrom bil, blesky se křižovaly, a když jsme přijížděli do Černilova, spustil se déšť. Tlučeme na hospodu, kde nás ráno tolik zvali, ale marně; neotevřeli a tak chtěj nechtěj museli jsme v dešti dál. Cesta byla špatná, místy rozkopaná, jak ji spravovali, šlo o život. Bouře byla čím dál tím větší a lilo se již jako z konve. V Bohuslavicích někteří bratři běželi napřed, vzbuditi hostinského, ten otevřel vrata a v největším trysku vjeli jsme přímo pod kolnu. Teklo z nás jako z hastrmanů a promočeni jsme byli až na kůži. V hostinci jsme se svlékli, šaty rozvěsili, kde se dalo, zuli se, z bot vylili vodu a čekali. Bouře trvala až do rána. Domů jsme přijeli teprve k sedmé hodině. Jakživ jsem takové bouře nezažil.


IV.
Před válkou i po válce vždy o svatodušních svátcích konávali jsme delší výlety pěšky i drahou. Navštívili jsme mnohokrát "Český ráj", po každé jiná místa, Orlické hory, Bor s Hejšovinou, Českomoravskou vysočinu a j. Osnovatelem těchto výletů byl bratr Pachman. Jednou jsme jeli do Železných hor. V sobotu v poledne jeli jsme povozem do Josefova a odtud vlakem do Chrudimě a dál pěšky do Heřmanova Městce, kdež byl nocleh. Při večeři sešli jsme se se známým illustrátorem Thumou, který si ihned načrtl portrét bratra Ptáčka pro vycházející tehda spis "Z českých mlýnů" od Karla Tůmy, poněvadž prý ještě nikdy tak ukrutně vousatého mlynáře neviděl. Noclehovali jsme ve škole a dva bratři v hostinci. Druhý den o 4. hodině ráno pospíšili jsme na nádraží, abychom odjeli lokálkou do Vápenného Podola. Vlak na nádraží již čekal, ale bratři nikde. Byl čas k odjezdu, ale po bratřích ani potuchy. Prosíme přednostu, aby trošku počkal, což ochotně učinil, ale bratři pořád nic. Strojvůdce pořád dával netrpělivě znamení, už půl hodiny uplynulo a když bratři se pořád neobjevovali, prohlásil, že už se čekati nemůže. Píšťala naposledy se ozvala, pára zafuněla a - tu viz! Na obzoru se objevily dva puntíky, které se brzy proměnily v uřícené bratry Rajmana a notáře Krásu. Přihnali se bez dechu, vskočili do vlaku a vykládali, že se nemohli dostati z hostince, že byli zavřeni a všecko spalo. Také zvláštnost na lokálkách: vlak mohl čekat na pasažéry přes půl hodiny a šlo to. Ve Vápenném Podole byla právě pouť. V hospodě nám předložili celou velikou (hliněnou) mísu buchet a koláčů s dobrou kávou a lacino a tak jsme hodovali. Pak jsme šli na zříceniny hradů Lichnice a na Oheb, kde jsme zažili novou veselou episodku. Zemřelý starosta Dr. Vostřebal měl s sebou několik lahví mělnického a když jsme na hradě Ohbi odpočívali, počastoval nás několika poháry. Pak jsme šli lesem dolů a když jsme již ušli hodně daleko, napadla někomu otázka, zdali jsme všichni. Náčelník Tláskal se zastavil, spočítal nás a opravdu: jeden kamarád chybí, ale živou mocí si nemůže vzpomenouti, kdo. Dva bratři se museli rozběhnouti zpátky na Oheb, my ostatní usedáme do trávy a čekáme. Po hodně dlouhé době vidíme je konečně přicházeti a mezi nimi bratra Pavla. Únavou a snad také účinkem mělnického ulehl na skalku, usnul a byl by spal dál, kdybychom ho byli nevzbudili. Od té doby vždycky nás bratr náčelník počítal, když jsme z nějakého místa odcházeli, aby se mu někdo neztratil.


"Češství mé je částí života mého, které pociťuji ne jako slast a rozkoš, vsak jako vážnou vrozenou povinnost."
J. S. Machar.




Činovníci jednoty od jejího založení.
(Číslice v závorkách znamená rok, v němž jmenovaní v činnost nastoupili.)

Starostové:
Arnošt Vaněček (1867), Josef Jodas (1870), Frant. Smola (1870), Alois Neumann (1874), Josef Neumann (1881), Alfréd Venclík (1887), Ant. Lukeš (1893), JUDr. Jan Vostřebal (1894), Jan Kudera (1918).

Náměstkové:
Jan Imlauf (1867), Ant. Smetana (1868), AI. Neumann (1869), Ant. Kabátník (1874), Jos. Khom (1874), Jindř. Denk (1882), Jindř. Voříšek (1882), Josef Komínek (1884), JUDr. Jan Vostřebaí (1893), Frant. Lukeš (1894), Jan Horák (1897), Viktorin Kittler (1905), Cyril Tláskal (1914), Jan Rousek (1923), Jaroslav Václavík (1925), Jan Kudera (1926), Jaroslav Václavík (1928).

Jednatelé:
Josef Král (1867), Jan Jetel (1869), MUDr. Jarosl. Šťastný (1869), Josef Bureš (1870), Matěj Činčera (1871), Fr. Zikmund (1872), Václav Kvapil (1875), Karel Ludvík (1876), 1877-1880 nikdo, Ant. Lukeš (1881), Vikt. Kittler (1885), Rud. Pešek (1886), Jindřich Pachman (1890), Jan Kudera (1926), Frant. Novák (1928).

Pokladníci:
Albín Král (1867), AI. Neumann (1868), Jos. Slavík (1869), Jos. Bureš (1870), Jos. Khom {1871), Oldřich Šrůtek (1874), Alois Rocman (1883), Jos. Hohl (1890), Josef Pitra (1882), Frant. Turek (1893), Al. Neumann ml. (1897), Vilém Ptáček (1900), Jindř. Prostředník (1919), Jan Roušek (1930).

Náčelníci:
Ferd. Zákravský (1867), Jindřich Denk (1883), Ant. Frinta ml. (1884), Vikt. Kittler (1887), Rud. Pešek (1893), Vikt. Kittler (1895), (Cyr. Tláskal (1899), Jos. Tomek (1905), Cyr. Tláskal (1907), Jaroslav Václavík (1912), Cyr. Tláskal (i9"S)> Jaroši. Suchánek (1926), Kar. Šíř (1928), Jos. Vondřejc (1930).

Vedoucí ženského odboru:
Mar. Tichá, Lidm. Pachmanová a Emma Fléglová (od r. 1908-1918).

Náčelnice:
Karla Lukšová (1919), Emma Fléglová-Lašťovičková (1922), Marie Kubečková (1923), Jarosl. Václavíková (1925), Věra Vlachová-Baladová (1928), Lidmila Habalová (1929).

Vzdělavatelé:
V. Rejman (1920), Fr. Lukeš (1923), Jaroslav Prosek (1924), Stan. Beran, (1916), Fr. Lukeš (1928), V. Nedbal (1929), Ant. Matejsek (1930).

Knihovníci a archiváři:
Frant. Pachman (1882), Józa Tomek (1927).

Hosp. správci:
Jan Poláček.

Řed. loutkového divadla:
Josef Tomek. Činovníci Družstva pro stavbu sokolovny:
Starostové:
Vil. Syrovátka (1921), Vil. Ptáček (1922), Jan Kudera (1926), Zd. Lenner, (1917), C. Tláskal (1928).

Jednatelé:
Jaro Moravec (1921), Oldř. Richter (1926), Jan Borůfka (1927), Jaroslav Pour (1928).

Zakládající členové (příspěvek od 5.000 Kč výše):
1. Josef Bartoň-Dobenín,
2. Oleg. Alex. Břich,
3. Josef Koudelka,
4. Frant. Mervart,
5. Antonín Nyklíček,
6. Vladimír Stehlík,
7. obec Nové Město n. Met.,
8. Městská spořitelna v Novém Městě n .Met.


Čestní členové Jednoty:
1. Dr. Mir. Tyrš, zakladatel Sokolstva (1883).
2. Josef Neuman, starosta Jednoty v letech 1881-1886 (1887).
3. Stan. Červený, náčelník župy Východočeské v Hradci Král. (1893).
4. JUDr. Jan Podlipný, dlouholetý starosta České obce sokolské (1898).
5. JUDr. Jan Vostřebaí, zasloužilý starosta zdejší Jednoty (1898).
6. Viktorin Kittler, zasloužilý její náčelník (1898).
7. Jindřich Pachman, její jednatel po 36 let (1901).
8. Josef Bartoň-Dobenín, mecenáš a podporovatel její (1919).


Dnešní činovníci a členstvo


1. Předsednictvo a výbor jednoty:
Jan Kudera, starosta, Jaroslav Václavík, místostarosta, Josef Vondřejc, náčelník, Ludmila Habalová, náčelnice, Antonín Matejsek, vzdělávatel, František Novák, jednatel, Jan Rousek, pokladník.
2. Výbor:
František Mudruňka, Jan Poláček, Václav Prostředník, Cyril Tláskal, Josef Tomek;
náhradníci: Věra Baladová, Josef Teichman, Josef Tretera, Sláva Václavíková.



Nové Město nad Metují jest výhradně letním sídlem a po této stránce se mu vyrovná málo měst. Každoročně sem přichází 1500 až 2000 letních hostí a příliv ten neustale stoupá. Stále čerstvý vzduch, blízkost lesů, překrásná krajina, klid, to vše jsou výborné podmínky pro léčení unavených mozků a rozrušených nervů po celoroční námaze po úřadech, živnostech, Školách a pod. kdy je zapotřebí opravdového klidu a odpočinku. V tom se našemu kraji vyrovná jen málo míst. V městě jsou malé, ale krásně upravené sady Jiráskovy a pod nimi na řece Metuji v romantickém koutě krásné městské koupadlo, nově moderně zřízené. Tennisový odbor místní má čtyři pěkně upravené tennisové kurty pro volné použití všech letních hostů. Do města konají se každoročně a po celou dobu roční hromadné výpravy turistů, školní i společenské. Je tu několik dobrých hotelů, jako hotel Rambousek s krásnou letní verandou a zahradní restaurací, hotel Merkur na náměstí Husově, Brouček rovněž na náměstí, hotel Na rychtě, U nádraží a pak ovšem známé letní sídlo, novoměstské lázně a hotel Rezek s 54 pokoji, vklíněný do lesů, majetek pana Jos. Bartoně-Dobenína. Vedle ve vilách nad třešňovou alejí jest útulná letní restaurace Smolákova s hostin, pokoji.

Nové Město nad Metují bývalo po staletí výhradně městem hospodářským, teprve ke konci minulého století vznikl u nás průmysl textilní. Od roku 1885 budují se u nás textilní podniky tovární. Je tu celkem pět samostatných tkalcoven dvě barevny a běl:d!a. chemická továrna koželužská, továrna na vatové přikrývky, několik ručních tkalcoven, továrna na blatníky, továrna na vozové plachty a jutové zboží s ústavem impregnačním, nakladatelství kalendářů, grafické ústavy tiskařské a dvě tiskárny, továrna ražených plakátů a kalendářů, dvě strojírny a železárna, slévárna, pletárna a cvirnárna, velká továrna masových konserv a uzenářského zboží, továrny likérů a výroby sodových vod, pak jedna cementárna, 3 mlýny, dvě voskárny a mnoho jiných živnostenských podniků. V městě je pět lékařů, tři advokáti, jeden notář, jeden civil. inženýr a jeden zubní technik. Na třídě Komenského stojí starý klášter Mil. bratří s nemocnicí řádovou a vlastní lékárnou. Konvent Mil. bratří usiluje na patřičných místech o umožnění výstavby řádné řádové nemocnice s právem veřejnosti, která by stála za klášterem do ulice Klosovy a znamenala by pro naše město nový skutečný příliv a podklad dalšího řádného rozvoje. Na třídě Bartoňově buduje je krásný Bartoňův okresní chorobinec, který bude letošního roku dostavěn a odevzdán účelu. Pan J. Bartoň-Dobenín věnoval na stavbu téměř celý náklad, to jest 2,000.000 Kč a skutkem tím postavil si v celém okrese a zejména v našem městě pomník nehynoucí Z krásných dalších budov v městě je mimo jiné Městská spořitelna, postavená v místě bývalé sokolské zahrady, okresní dům sociální péče zbudovaný bývalou okresní správní komisí sloužící účelům okres. péče o mládež, u Jiráskových sadů stojí krásná budova naší sokolovny, dílo to pražského odborníka arch. Krásného, s pěkným vnitřním zařízením, tělocvičným sálem, pobočnými místnostmi a s krásným sálem divadelním. Kolem sokolovny buduje se na velkém prostranství cvičiště a sokolská zahrada. Sokolovna vévodí městu. Za nynějšího starosty p. Jaroslava Herziga celé město spěje svým rozvojem k cíli dosažení řádného umístění mezi všemi městy sousedními, aby si zajistilo v řadě jejích místo jedno z prvních. Tomu všemu nasvědčuje neustálý ruch pracovní, ruch stavební, komunikační atd., tomu přispívá i rok od roku stoupající návštěva města a cizinecký ruch. Nové Město má své přitažlivé půvaby. Jsou to nejen překrásné lesy, romantická údolí, zajímavá výstavnost města, řeka, sady. ale má svůj ráz, který mu dávají ve velikém množství nasázené třešňové stromy, sady a aleje, které ke konci dubna a v květnu mění celý kraj v bílou pohádku třešňových květů. Na podzim pak zabarvují se strmé lesní stráně pekelské zlatým listovím a celý kraj hýří podzemní krásou přírody, kterou mnohokráte mnoho znamenitých českých malířů zvěčnilo na svých plátnech a nejnověji zejména umělci fotografové zachytili na své deskv. Nové Město nad Metají je východiskem turistických tur do Orlických hor a známé dnes již 93 km dlouhé Jiráskovy horské cesty.

Před dávnými lety šla územím dnešního Nového Města stará obchodní stezka jako spoj, kudy vyvíjel se obchodní styk naší země se zeměmi sousedními. Ještě před založením našeho města nad zákrutem Metuje u dnešního sepského mostu na skalnatém, strmém vrchu nad ní se vztyčujícím stávala starodávná tvrz Výrov, sídlo to vladyky Ambrože Litvína z Litvínova, ohnivého sirotčího kněze, později slavného husitského válečníka, k níž patřila prapůvodní ves Bradle, rozložená v místech, kde stojí dnešní vily u Rezku a za lesem, kde jsou zbytky tohoto místa, nynější osada novoměstská Bradle s šesti popisnými čísly. O těchto časech píše náš Jirásek ve svém posledním nedokončeném díle Husitský král. V těchto místech, hustě zalesněných, bývaly skrýše Českých bratří, útulek pronásledovaných a těmito místy odešlo mnoho českých vlastenců a znamenitých lidí do vyhnanství přes nedaleké hranice říšské do Pruska. Odevšad je tu krásný výhled do kraje k polabským rovinám. Překrásně je popsán jeden takový výhled s památného Dobenína pod Brankou ve zmíněném posledním díle Jiráskově Husitském králi.

Krásný, požehnaný kraj, malebný koutek české země. Starobylé městečko s třemi věžičkami, prostorným pravidelným náměstím, se starými podsíněmi a starobylými domy, malebným horským předměstím směrem k horám a výstavným předměstím krajským dolů do Čech. V létě čilý turistický ruch, v zimě zimní sporty. Je tu krásně stále. Přijďte proto mezi nás!



Letní hosté.

Bývají u nás již od let. Pamatujeme je od r. 1876. To jsou snad ti první pravidelní letní hosté. Pro zajímavost uvádíme jich jména, jak se nám zachovala:

Pí. Mráčková, choť obchodníka z Prahy s dětmi. Tato paní postavila si u nás dokonce vilu. Byla to první vila u Rezku ve vilách, kterou později byla nucena prodati rodině Böhmově. Dnes vilu tu vlastní YMKA pro svoji celoroční ozdravovnu.

Pan J. Zatiranda, obchodník a pan Jan Trojan, rukavičkář, oba z Prahy.

Pan prof. Votruba s chotí a dětmi; veliký obdivovatel našeho města i kraje, jemuž zůstal věrný do své smrti. Jeho syn, známý nám všem profesor Votruba, dojížděl pak k nám dále každoročně. Vypravují o něm, že na Rezku založil veselou "rezkovskou bandu", sestávající z návštěvníků lázní, která měla vlastní spolkový prapor a jejíž činnost byla, pořádati veselé výlety po okolí. Pan profesor dnes jezdívá až do Olešnice, ale u nás se stejně vždycky ještě zastaví.

Pak pí. Lauermannová s matkou i synem,

pan Vágner, obchodník, oba z Prahy.

Pí. Dobiášová se sestrou pí. Seewaldovou z Hradce Králové,

p. Rychtr, účetní pražské spořitelny,

Jindřich Schmidt. účetní zemské účtárny,

pan Stein s chotí, obchodník,

sl. Božena Marková s matkou

a celá rodina Čápova z Prahy.
Chloubou našich prvních letních hostů byli ovšem následující vzácní a zajímaví naši letní hosté: Nezapomenutelný autor " Malostranských povídek", "Zpěvů pátečních" a jiných, slavný náš básník Jan Neruda,

autorka "Černých myslivců" pí. Růžena Svobodová, přední česká spisovatelka,

zakladatel Sokolstva nezapomenutelný dr. Mir. Tyrš,

pí. Fügnerová,

dr. Tomáš Černý, advokát a spisovatel,

Dorota Hálková, vdova po básníku se synem,

význačný český politik a publicista dr. Sladkovský,

věhlasný právník un. prof. JUDr. Em. Ott, který teprve nedávno zemřel (17 roků jezdil). Jeho choť k nám dosud jezdí.

Největší náš herec svého času Mistr Eduard Vojan, který pobýval nejraději v Pekle, i jeho doposud žijící choť stále k nám dojíždí v létě,

redaktor Nár. politiky Alois Česaný (20 roků k nám doiíždí),

JUDr. Max Leiser, pražský advokát, který si dokonce ve vilách u nás postavil vlastní vilu k letnímu pobytu.

Dále pak kancléř republiky dr. Př. Šámal,

dr. Hilar, režisér Nár. divadla,

Václav Vydra, člen Nár. divadla,

Václav Vydra ml., člen Vin divadla,

pí. Gabrielová a pí. Důrasová, přední herečky Vin. divadla,

prof. Janoušek ze stát. konservatoře,

F. V. Krejčí, spisovatel a dramatik,

Nečas, posl Nár shromáždění,

z malířů pak Šimůnek, Malý, Ehrlich, Stříbrný a mnoho jiných,

ze sochařů Mařatka.

V Pekle každoročně bývá předseda Klubu čsl. turistů Guth-Jarkovský.

Nové Město nad Metují, turistické.


(324 m n. m., 3499 obyvatelstva (1921).)

Opravené náměstí se zachovalými podsíněmi.

Pozoruhodná báň kostelní věže.

Zámek Josefa Bartoně-Dobenína, restaurovaný architektem Jurkovičem.

Na Horském předměstí zřícenina hradu "Výrova", dějiště Jiráskova "Husitského krále".

Při východu z náměstí na Krajské předměstí, v místech, kde stála Krajská brána, je věž, zvaná "Zázvorka", se zazděnými švédskými kulemi a historickou tabulí. Odtud okouzlující vyhlídka na údolí řeky Metuje s kopcem "Sendraž" v pozadí. Vpravo ve smaragdu lesu zabořený "Rezek" s vilami.

Lázně Rezek, oblíbené letovisko českého klasika Jana Nerudy, Sladkovského, zakladatele Sokola Tyrše a jiných vynikajících osobností českých, s kostelíkem sv. Barbory a pramenem znamenité vody.

Místní hřbitov s rovy předků mistra Smetany a pamětní deskou na jižní straně kostelíka.

Vyhlídkové body ve městě a blízkém okolí.



1. Chrámová věž: Klíč u městského úřadu; příspěvek na udržování schodů. Velmi vděčná, doporučitelná vyhlídka.

2. Od Zázvorky z volně přípustného místa podmanivý pohled do údolí řeky Metuje s lázněmi Rezek a kopcem Sendraž v pozadí.

3. "Popluží": Pohled na zámek, celkový pohled na město se strany západní a na Orlické hory.

4. Ždárský kopec: Celkový pohled na město se strany jižní, zvláště působivý za soumraku, kdy město jest již elektricky osvětleno.

5. Výrov a Nová skála: Krásný celkový pohled se strany východní.

6. Smolů kříž: Pohled na plovárnu a údolí řeky Metuje směrem k Peklu.

7. Od dubu sv. Františka pohled na Orlické hory, do údolí řeky Metuje a z části i do kraje.